Subsvět

Jordan Peele si v tomto roce přímo ukázkově plní svůj americký sen. Coby dosavadní komik na youtube a velký fanda hororového žánru, který už se stihl v minulých letech objevit před kamerou v několika televizních seriálech, uvádí do kin svůj celovečerní debut Get Out , rasově provokativní hororovou satiru, která dokázala něco, co se naposledy povedlo jedničce  Paranormal Activity (2007) – vydělat jen v Americe více jak třicetinásobek svého rozpočtu a, čímž tohoto předchůdce značně překonává, stát se nejlépe hodnoceným hororem za posledních třicet let. Pojďme se nyní krátce pozastavit nad tím, z čeho všechny ty kladné ohlasy vlastně vyplývají…

Další citelná ztráta včera zasáhla filmový svět. Ve věku 73 let zemřel na následky rakoviny režisér, producent, scénárista a příležitostný herec Jonathan Demme. Tvůrce jednoho z nejvýznamnějších hollywoodských filmů 90. let, legendárního Mlčení jehňátek (1991), sice v poslední době přilnul zejména k producentské činnosti a na úspěch zmíněného trháku nikdy nenavázal, ale přesto je příhodné jeho památku alespoň krátce uctít, byť jen několika větami a zajímavostmi o jeho životě a nejslavnějším filmu, kterým se zapsal do filmových éterů nesmazatelným písmem.

Režisér a scénárista James Gray sice nehraje první filmařskou ligu, ale přece se může pochlubit poměrně kladně přijímanými snímky s Joaquinem Phoenixem jako Noc patří nám (2007) nebo Milenci (2008). Pod producentskou záštitou Brada Pitta se nyní snaží vyprázdnit peněženky návštěvníků kin ambiciózním a náročně vznikajícím projektem o zkoumání nezmapované části amazonského pralesa, které se postupně mění v psychologickou odyseu a pátrání po vlastní nesmrtelnosti. Na "nového Indiana Jonese", jak někteří zdejšímu dobrodruhovi Percy Fawcettovi nesmyslně přezdívají, se nyní podíváme trochu detailněji, neboť si pozornost zaslouží jako málokterý hollywoodský biják za poslední roky...

Studio DreamWorks naposledy vypustilo do světa loňské třetí pokračování hitu Kung Fu Panda (2016) a nyní se pokouší v těžké konkurenci prorazit roztomilým příběhem o batoleti, které není úplně tím, čím se na první pohled zdá. Navzdory lehké infantilnosti námětu a neatraktivitě trailerů se tvůrcům povedlo stvořit velice příjemnou a zábavnou podívanou, která si na vlně filmových odkazů a neskrývaného parodování hollywoodských vyprávěcích postupů rozhodně dokáže své příznivce mezi dětmi i dospělými najít.

Je tomu už sedm let, co se na filmový trh probil poslední příběh krále ruských zápasníků Yuriho Boyky s podtitulem Vykoupení (2010), který ve své době zaznamenal velmi pozitivní ohlas a poměrně suverénně ukázal záda konkurenčním snímkům postaveným na mixu všemožných bojových umění (dokud ho v následujících letech doslova nerozcupovaly dva díly senzačního Zátahu (2011 / 2014)). Letošní volně navazující kapitola s názvem Boyka: Undisputed IV se sice opět do kin nepodívala, ale přece slibovala pro fanoušky téhle nesvázané béčkové série po vzoru staré Van Dammeho školy velké věci. Pojďme si tedy společně přiblížit, proč a jestli vůbec se máme na Yuriho po jeho delší dovolené opět těšit.

Je to již 16 let od doby, kdy jsme dostali první Rychle a zběsile (2001), film, který se rozrostl do neuvěřitelné série, čítající již 8 celovečerních filmů. Neuvěřitelné, jak z hlediska kasovního úspěchu, tak i z hlediska skopičin, které Diesel a jeho parta ve snímcích předvádějí. Od pouličních závodů jsme se postupně propracovali až k atomovým ponorkám a zápletkám, za které by se nemusely stydět ani ty nejpřepálenější bondovky. Musím se přiznat, že sedmý díl jsem v kině prozíval, protože kromě dojemné rozlučky s Paulem Walkerem, jsme dostali přepálený film plný mouder o rodině, který se bere příliš vážně, a proto jsem dalším dílům nevěnoval velkou pozornost. A jak to nakonec dopadlo?

V rámci nezávislé kinematografie není v posledních letech nouze o netradiční artové filmy, lze zmínit například Neon Demon (2016) nebo Švýcarák (2016). Avšak belgicko-francouzské Raw , jenž si u diváka vytváří nálepku nejen filmu netradičního, ale také filmu bizarního, předkládá nezaměnitelný přístup včetně šokujících momentů, surovosti či opravdu těžko popsatelných záběrů definujících hlavní hrdinku Justine. Na důsledky režie třiatřicetileté Julie Ducournau se podíváme v následující recenzi.

2. světová válka - nevyčerpatelné téma plné strachu, utrpení, nenávisti. Je to téma, které pobízí řadu filmařů ke zfilmování silných příběhů nejen z bitevní vřavy. Úkryt v zoo (v originálním znění The Zookeeper's Wife ) od režisérky Niki Caro je velice citlivě odvyprávěný film, který po celou dobu trvání projekce precizně manipuluje s divákovými emocemi. Hutná atmosféra tehdejších hrůz, ve které pochybujeme o sebemenší lidskosti je takřka hmatatelná, napětí stoupá každým pohledem a každým výstřelem je člověk více připoután k sedačce. Toto komorně laděné válečné drama se s klidným srdcem může rovnat svým přístupem k tématu velikánům jako je Schindlerův seznam   (1993) nebo Pianista (2002).

Nový film Agnieszki Holland provází již od premiéry na letošním Berlinale rozpačité odezvy. Režisérka za Pokot sice získala ocenění Stříbrného medvěda, ale ohlasy se rozhodně na této pozitivní vlně nenesou. Mluví se o režijně zvládnutém, ale scenáristicky zpackaném filmu s prázdným příběhem a nulovým tahem na branku. O slepenci žánru nezvládajícím se ukočírovat. Má tedy cenu dát nejnovějšímu přírůstku do filmografie nejznámější polské režisérky šanci? Jednoduchá odpověď: ano. Složitější odpověď: následuje v celé recenzi.

Po delší odmlce se opět hlásíme s cyklem, ve kterém si představujeme chronologicky tvorbu vybraného režiséra. Dnešním článkem budeme pokračovat režisérem Davidem Lynchem a jeho prvním celovečerním snímkem,  Mazací hlavou (1977) . Tedy velmi těžko uchopitelným, interpretačně vrstevnatým, symbolismem protkaným a kontroverzně přijímaným filmem, který Vám zaručeně vymaže hlavu.