Subsvět

Milovaný režisér Steven Spielberg je díky své filmové tvorbě v podstatě sám synonymem zámořské popkultury. Na jeho dobrodružných skvostech jsem stejně jako miliony dalších diváků šťastně vyrůstal, a když jsem poprvé uviděl upoutávku na epickou scifárnu Ready Player One , tedy na adaptaci románu založeného kompletně na popkulturních odkazech a vzorcích, začal jsem horečně odpočítávat dny do premiéry. Nepochyboval jsem ani v nejmenším o tom, že pokud má někdo skloubit tuny filmových a videoherních referencí do příběhu, který chytne za pačesy jak audiovizuálně, tak i po dějové stránce, je to právě neomylný Spielberg.

Po spoustě nezdarů, které měly původ jak v podobě vlastní produkce, tak v poslední době i při odkoupení práv na vybrané projekty, se úroveň celovečerních filmů s logem Netflixu pokusil vyzdvihnout britský režisér a scénárista Alex Garland, který má za sebou debut s názvem Ex Machina (2014). Před několika měsíci se tak vzhledem k slabším testovacím projekcím a předpokladu mizivého zisku v kinech, proslýchalo o prodeji práv na film Annihilation , dle stejnojmenné literární předlohy. Tak se nakonec i opravdu stalo a nové sci-fi se 12. března prezentovalo i s Natalie Portman na filmotéce amerického streamovacího giganta.

O společnosti Netflix bylo poslední dobou napsáno opravdu hodně a dá se předpokládat, že její fanouškovský potenciál ještě poroste. Internetový gigant chrlí jeden zajímavý projekt za druhým a za jistých okolností se může v blízké budoucnosti stát nebezpečným soupeřem pro kinaře, kteří budou sice vždy nabízet kvalitnější zvukový i obrazový zážitek, ale pohodlnost řady konzumních diváků, jež si mohou pustit výrobek Netflixu pěkně a levně v obýváku, dost možná rozhodne. Ty jisté okolnosti konkrétně znamenají, že výrobky musí být kvalitní a koukatelné - u seriálů se to společnosti bezesporu daří, ale na filmového Občana Kanea se zatím jen toužebně čeká. A nejnovější The Outsider na tom v žádném případě nic nezmění.

Existuje jen málo televizních fenoménů, které by se těšily takové celosvětové popularitě. Svérázná žlutá rodinka, která se zrodila v hlavě Matta Groeninga někdy v polovině osmdesátých let, si zásluhou často kousavého, ale vždy přístupného humoru získala za více jak třicet let miliony fanoušků z řad obyčejných diváků i slavných celebrit, kteří považují za čest, mohou-li si v seriálu střihnout vlastní cameo roli. Simpsonovi zkrátka představují pomyslný kulturní emblém značné části západní společnosti, a není proto divu, že tvůrci se s nimi nehodlají jen tak rozloučit - a to i přesto, že důvodů k zaslouženému žlutému důchodu poslední dobou hodně přibývá.

Hokej a Česká republika se spolu pojí stejně jako lamps a pivo, už od nepaměti se považujeme za hokejový národ, jenž se může chlubit nesčetným množstvím světových úspěchů, ale pokud se kohokoliv zeptáte, který úspěch je nejcennější, zaručeně vám odpoví vítězství na 18. Zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Turnaji bylo přezdíváno turnaj století, protože na něm mohli poprvé v historii nastoupit hráči z nejprestižnější ligy, NHL, tudíž země jako je Kanada, Spojené státy americké, Rusko, Švédsko a v neposlední řadě také Česko mohlo nasadit opravdu tu nejlepší hráčskou kapacitu, kterou zrovna mělo k dispozici. O tomto turnaji bylo natočeno nemalé množství dokumentárních snímků oslavující zlaté hochy, a tudíž se může zdát, že tohle téma už je dávno vyčerpané, ale mladý režisér Ondřej Hudeček se nebál a dokázal natočit film s mezinárodním dosahem.

Velká herecká jména se sešla v očekávané ujeté komedii, která si bere na paškál řadu populárních krimithrillerů devadesátých let a snaží se ukázat, že i naháněná s nebezpečnými gangstery může být nenásilně k popukání. Na rozdíl od Michaela Douglase během jeho slavné Hry (1997), tady totiž nikdo nebere nastalou situaci příliš vážně. A jestli si samotný film zaslouží, aby ho brali vážně diváci, nad tím se stručně pozastavíme.

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž, toto přísloví už někdy zřejmě slyšel každý, a spousta z vás jej dost možná použila i ve spojení s filmovými remaky. Není neobvyklé, že se do kin přiřítí předělávka nějaké klasiky a natěšení fanoušci původního filmu jen nechápavě kroutí hlavou, kde se tentokrát stala chyba. Jistě, lze nalézt i případy, kdy remake původní film překonal, ale ty jsou přece jen poměrně ojedinělé. Naposledy jsem si propastného rozdílu mezi prvním filmem a jeho remakem všimnul u filmů Halloween (1978) od Johna Carpentera a Halloween (2007) od Roba Zombieho.