Subsvět

Uplynuly sotva čtyři měsíce od poslední marvelovky, dva a půl roku od poslední týmovky a čtyři roky od druhé sólovky, a vyrýsovaný bůh hromu z bájného Asgardu se vrací na plátna kin v dalším filmu, od dalšího režiséra a s dalšími velkými hereckými jmény. A také evidentně se zcela novými ambicemi a vyprávěcím směrem, který otevřeně vytváří zábavný a takřka parodický ekvivalent k dosavadním příběhům Avengers, kde se s humorem definitivně roztrhl pytel a stylizace vytvářeného světa i ozvláštňující vedení ne úplně klasické zápletky nabývají multižánrových rozměrů, jaké jsme dosud u Marvelu neviděli.

V čase, kdy se v kinech prohání už třetí filmová verze Spider-Mana, poprvé zapojeného do MCU (filmového vesmíru Marvelu), mne napadla myšlenka, napsat něco o starších "bratříčcích". Tato myšlenka se později smrskla pouze na Raimiho fantastickou trilogii, jelikož na psaní o pavoučích filmech s Garfieldem nemám sílu. Zároveň se pokusím i o věcné shrnutí nového Spideyho, respektive načrtnutí důvodů, zda a proč má cenu, vydat se do kina.

Guy Ritchie patří mezi ty režiséry, v jejichž filmografii se vyloženě špatný film hledá těžko. Není proto divu, že já fanda filmů jako je Podfu(c)k (2000) nebo Sbal prachy a vypadni (1998), byl na Krále Artuše přinejmenším zvědavý. Můj zájem vzrostl ještě o to víc, když jsem zjistil, že by se z Artuše mohla časem vyklubat hexalogie. Jestli však ve vás doutnala stejná očekávání jako ve mně, věřte, že rozhodně nevzplanou. Ne že by byl film vyloženě špatný a že byste se při odchodu z kinosálu museli proklínat, ale na nějaký revoluční snímek to taky nevypadá.

Je to již 16 let od doby, kdy jsme dostali první Rychle a zběsile (2001), film, který se rozrostl do neuvěřitelné série, čítající již 8 celovečerních filmů. Neuvěřitelné, jak z hlediska kasovního úspěchu, tak i z hlediska skopičin, které Diesel a jeho parta ve snímcích předvádějí. Od pouličních závodů jsme se postupně propracovali až k atomovým ponorkám a zápletkám, za které by se nemusely stydět ani ty nejpřepálenější bondovky. Musím se přiznat, že sedmý díl jsem v kině prozíval, protože kromě dojemné rozlučky s Paulem Walkerem, jsme dostali přepálený film plný mouder o rodině, který se bere příliš vážně, a proto jsem dalším dílům nevěnoval velkou pozornost. A jak to nakonec dopadlo?

Legendární King Kong, právoplatný král nekonečně různorodé filmové džungle, se opět po jedenáctileté odmlce vehementně hlásí o slovo a přízeň blockbusterové fanouškovské základny. Po více než půlročním internetovém procesu postupného navnadění vtrhl do kin bez debat velkolepý audiovizuální počin, který dostál nabušenému obsahu svých strhujících trailerů a TV spotů, i když...