RECENZE: 22 July - Mrazivá rekonstrukce Breivikova případu


Sedm let po chladnokrevném norském masakru, jenž otřásl celým světem, vznikají souběžně hned dva snímky, které se dané události z různých perspektiv věnují. Norský zástupce Utoya 22. juli aplikoval extrémně naturalistický přístup a sledoval dění na samotném ostrově, kde Andres Behring Breivik nelítostně zastřelil 69 nevinných dospívajících, bez střihu a v reálném čase. Předevčírem si pak premiéru na Netflixu odbylo očekávané zpracování od věhlasného režiséra Paula Greengrasse, známého tvůrce zběsile sestříhaných akčních filmů či polodokumentárních dramat dle skutečných událostí. Jak to dopadlo?

Na 22 July jsem se moc těšil z více rozličných důvodů. Jednak se jedná o projekt mazáckého šikuly Greengrasse, který patří k nejzajímavějším filmařům posledních 15 let a ve strhujícím stylu by dokázal natočit snad i debatu v poslanecké sněmovně. Ruku v ruce s tím mě živila naděje, že oblíbený i proklínaný Netflix konečně vyprodukuje opravdu světový celovečerák, který mu pomůže získat respekt nejlepších světových tvůrců (a to je za dveřmi ještě údajně famózní Roma od Alfonsa Cuaróna). A konečně jsem byl zvědav i jako divák, který se chce o popisovaných událostech prostě dozvědět více. 

Snímek se svou strukturou a poselstvím značně liší od zmíněného konkurenta. Greengrass dle očekávání znovu navozuje dojem dokumentárního příběhu, který se pokouší o okolnostech i následcích Breivikova řádění vyjádřit co možná nejkomplexněji. Důraz není kladen na samostatný vývoj postav a eskalaci napětí prostřednictvím jejich utrpení, nýbrž na paralelní vývoj více linií, které utváří plnohodnotnou rekonstrukci činu, jenž zasáhl doslova celé Norsko s jeho politickými a morálními kodexy. Samotný akt se odehraje již v úvodních minutách, kdy režisér aplikuje jeho oblíbený model sbíhání postav v rychlém křížovém střihu, takže komplexní rozsah vyprávění (od dětí v napadeném kempu přes rodiče až po ministerského předsedu) je ihned předznamenán. Akce se následně rozdělí mezi dvě hlavní linie (Breivik se svým advokátem a těžce raněný chlapec Vijar se svou rodinou), přičemž se občas rozšiřuje o podpůrné motivy, které zvýrazňují vzájemné propojení hlavních aktérů a osvětlují politický rozsah činu (výhružný telefonát advokátovi, aby byla vyzdvižena podstata demokracie pomáhat všem, přestože si to nezaslouží). Postavy se opět sbíhají k závěrečnému soudnímu přelíčení, kde především vrcholí konfrontace mezi neonacistickým postojem zastupovaným Breivikem a humánním demokratickým smýšlením, který zastává přeživší Vijar. Právě mezi nimi je v průběhu veden nejdůležitější paralelismus - v úvodu jeden těžce poznamená osud druhého, a zatímco Breivik je ve vazbě izolován jako společenské monstrum, zdeformovaný Vijar se přesně takové budoucnosti obává a snaží se jí čelit.


Greengrass tak promyšleným narativním schématem opět nahrazuje záměrnou absenci subjektivity a emocionality, které nechává průchod snad jen v několika scénách s Vijarovou rodinou. Chladný přístup umocňuje i zvolený polodokumentární styl s roztěkanou kamerou a poměrně malým množstvím detailů, který ozvlášňuje pro tento žánr netypický rychlý střih. Ale v tomto ohledu bych přece jenom uvítal, kdyby se režisér rychle vrátil k postupně gradujícím příběhům, které by jeho zběsilé tempo rozumněji ospravedlnily a zužitkovaly - tady se musí Greengrass pořád trochu držet při zemi a v součtu se jedná zřejmě o jeho stylisticky nejméně podnětné dílo.

22 July je však rozhodně inteligentním a sugestivním vyobrazením hrozivého lidského činu, které útočí na kořeny demokracie, ale zároveň ukazuje šílenství těch, kdo se je snaží násilně podrývat. Interpretačně sice diváka tlačí k tomu jedinému správnému východisku, ovšem svým komplexním přístupem ho nutí zamyslet se nad tím, kam vlastně jako lidstvo směřujeme a čeho všeho jsme schopni. Navzdory nemožnosti napojit se na psychiku postav jde o silný zážitek, který skrze traumatizování úvodního neštěstí ukazuje nelichotivou tvář dnešní rozpolcené, ve strachu žijící Evropy. A to i přesto, že má neodmyslitelnou tendenci problémy zobecňovat.

85%
22 July
Norsko / Island / USA
2018, 143 minut

Komentáře

Další oblíbené články

ŽEBŘÍČEK: TOP 10 maďarských filmů

RECENZE: The Nagano Tapes - Zlatí hoši ještě jednou

RECENZE: Akta Pentagon: Skrytá válka - Další Stevenův masterpiece?

RECENZE: Místo u moře - Drama o životě, jaký je