Subsvět

Milovaný režisér Steven Spielberg je díky své filmové tvorbě v podstatě sám synonymem zámořské popkultury. Na jeho dobrodružných skvostech jsem stejně jako miliony dalších diváků šťastně vyrůstal, a když jsem poprvé uviděl upoutávku na epickou scifárnu Ready Player One , tedy na adaptaci románu založeného kompletně na popkulturních odkazech a vzorcích, začal jsem horečně odpočítávat dny do premiéry. Nepochyboval jsem ani v nejmenším o tom, že pokud má někdo skloubit tuny filmových a videoherních referencí do příběhu, který chytne za pačesy jak audiovizuálně, tak i po dějové stránce, je to právě neomylný Spielberg.

Uplynuly sotva čtyři měsíce od poslední marvelovky, dva a půl roku od poslední týmovky a čtyři roky od druhé sólovky, a vyrýsovaný bůh hromu z bájného Asgardu se vrací na plátna kin v dalším filmu, od dalšího režiséra a s dalšími velkými hereckými jmény. A také evidentně se zcela novými ambicemi a vyprávěcím směrem, který otevřeně vytváří zábavný a takřka parodický ekvivalent k dosavadním příběhům Avengers, kde se s humorem definitivně roztrhl pytel a stylizace vytvářeného světa i ozvláštňující vedení ne úplně klasické zápletky nabývají multižánrových rozměrů, jaké jsme dosud u Marvelu neviděli.

Guy Ritchie patří mezi ty režiséry, v jejichž filmografii se vyloženě špatný film hledá těžko. Není proto divu, že já fanda filmů jako je Podfu(c)k (2000) nebo Sbal prachy a vypadni (1998), byl na Krále Artuše přinejmenším zvědavý. Můj zájem vzrostl ještě o to víc, když jsem zjistil, že by se z Artuše mohla časem vyklubat hexalogie. Jestli však ve vás doutnala stejná očekávání jako ve mně, věřte, že rozhodně nevzplanou. Ne že by byl film vyloženě špatný a že byste se při odchodu z kinosálu museli proklínat, ale na nějaký revoluční snímek to taky nevypadá.