Subsvět

Hra o trůny, největší televizní fenomén všech dob, který se velmi rychle stává novou popkulturní baštou střídajíc Pána prstenů či Harryho Pottera , dospěl k závěru své sedmé a zároveň předposlední série. Během sedmi epizod jsem mohli sledovat osudy oblíbených i nenáviděných hrdinů jako Tyrion, Jamie, Cersei a Jon Sníh, kterak se vyrovnávají s dlouho očekávaným příchodem Matky draků Daenerys Targaryen do Západozemí, s neméně trpělivě oddalovanou expanzí děsivého vojska Nočního krále, s touhou po moci a po pomstě či s díly scénáristů, kteří paralelně se zvýšeným objemem finančních odměn a nákladů výživně obměňují charakteristickou tvář celého seriálu a znatelně se přizpůsobují mohutnému nátlaku okolního mediálního světa, jenž chrlí jednu nadšenou fanouškovskou teorii za druhou a strhává Hru o trůny k tomu, aby už nebyla tak ryzí, intelektuální a nepředvídatelná jako v jejím počátku.

Guy Ritchie patří mezi ty režiséry, v jejichž filmografii se vyloženě špatný film hledá těžko. Není proto divu, že já fanda filmů jako je Podfu(c)k (2000) nebo Sbal prachy a vypadni (1998), byl na Krále Artuše přinejmenším zvědavý. Můj zájem vzrostl ještě o to víc, když jsem zjistil, že by se z Artuše mohla časem vyklubat hexalogie. Jestli však ve vás doutnala stejná očekávání jako ve mně, věřte, že rozhodně nevzplanou. Ne že by byl film vyloženě špatný a že byste se při odchodu z kinosálu museli proklínat, ale na nějaký revoluční snímek to taky nevypadá.

Režisér a scénárista James Gray sice nehraje první filmařskou ligu, ale přece se může pochlubit poměrně kladně přijímanými snímky s Joaquinem Phoenixem jako Noc patří nám (2007) nebo Milenci (2008). Pod producentskou záštitou Brada Pitta se nyní snaží vyprázdnit peněženky návštěvníků kin ambiciózním a náročně vznikajícím projektem o zkoumání nezmapované části amazonského pralesa, které se postupně mění v psychologickou odyseu a pátrání po vlastní nesmrtelnosti. Na "nového Indiana Jonese", jak někteří zdejšímu dobrodruhovi Percy Fawcettovi nesmyslně přezdívají, se nyní podíváme trochu detailněji, neboť si pozornost zaslouží jako málokterý hollywoodský biják za poslední roky...

Stále poměrně mladý režisér Julius Ševčík se pustil do svého třetího celovečerního filmu a vybral si k tomu poměrně ožehavé téma Mnichovské smlouvy v čele s lehce kontroverzní postavou Jana Masaryka. Aby toho nebylo málo, samotný film na sebe upoutal pozornost i rekordním počtem cen či v naší domovině netradiční distribucí. Otázka je jednoduchá. Je Masaryk opravdu tak dobrý, jak hlásí Čeští lvi?

" Hrozná nuda, zbytečná délka, náboženský nesmysly, velký uši Adama Drivera .", to je pouze krátký výčet diváckých plivanců, které bez slitování dopadly na nový snímek Martina Scorseseho. Pokud jste alespoň u jednoho výše zmíněného negativu souhlasně přikyvovali, nebo se kvůli nim vůbec bojíte na tento film podívat, čtete ten správný článek. Ten vám nebude nutit svůj názor, ani vás otcovsky kárat za ten váš, jen se pokusí nabídnout nový úhel pohledu, jakým se dá na Mlčení dívat.