RECENZE: Masaryk - Král Českých lvů
Stále poměrně mladý režisér Julius Ševčík se pustil do svého třetího celovečerního filmu a vybral si k tomu poměrně ožehavé téma Mnichovské smlouvy v čele s lehce kontroverzní postavou Jana Masaryka. Aby toho nebylo málo, samotný film na sebe upoutal pozornost i rekordním počtem cen či v naší domovině netradiční distribucí. Otázka je jednoduchá. Je Masaryk opravdu tak dobrý, jak hlásí Čeští lvi?
V prvopočátku musím zmínit, že nemám v úmyslu se pitvat v pravosti historických reálií, jelikož nemám událost podrobně nastudovanou a vzhledem k tématu ani nevěřím, že by se několik dějepisářů bylo schopno dohodnout na jedné pravdě. Masaryk nabízí spoustu jiných témat, které upoutají, jak pozitivně, tak negativně. Jak jsem již v úvodu zmiňoval, film si do kin vydloubal zajímavou cestu. Od 25. prosince se celý týden promítal v pražské Lucerně, což způsobilo, že podmínky pro účast na Českých lvech 2016 byly splněny i přesto, že celo republiková premiéra byla stanovena na 9. března. Mezitím si Masaryk střihl ještě předpremiéry v prvním víkendu měsíce března, a to pouze v multiplexech. Opravdu zvláštní způsob postupné distribuce a velmi promyšlená reklamní kampaň, která film představí veřejnosti na slavnostním ocenění, kdy se vzhledem k tématu a vlastenectví očekávalo několik cen, a až poté film uvede do distribuce široké. V Česku skandální, v USA běžné. Ovšem co je důležité je film samotný, jak to tedy dopadlo?
Masaryk je natočen tak trochu na jistotu, jeho styl vyprávění sice skáče mezi časovými liniemi, různými místy a opět se do nich vrací, což vzhledem ke krátkým skokům v podobě pár měsíců mezi lety 1938 a 1939, působí lehké zmatky. Malé informační nápisy o datu a místu tak vyžadují pozornost každých deset minut, avšak poměrně zatraktivňují šablonovitý průběh filmu. Ve svém celku se ani tak příliš nejedná o rekonstrukci Mnichovské dohody, nýbrž o podstatu a vliv Jana Masaryka při diplomatických činnostech, jenž dohodě předcházely, a to společně s náhledem do jeho psychického rozpoložení, které překvapivě není příliš expresivní, ale je velmi jemně a účelně vedeno po celou stopáž. Náhled do hlavní postavy zahrnuje i samotnou sebedestrukci včetně nezměrné tíhy v podobě věhlasného jména a očekávaných politických výsledků navazujících na svého otce. Jan Masaryk je tedy představen spíše jako oběť, jenž neměla dostatečně velká bedra, což mělo za následek i drogovou závislost a už zmiňovanou sebedestrukci. Neotřesitelný vliv na kvalitu přednesu má samozřejmě Karel Roden, který prakticky nesleze z plátna a vedlejším postavám skrze své charisma a herecké kvality nedává téměř žádný prostor, ovšem Rodena je zde opravdu radost sledovat, tudíž je využití jeho neustálé přítomnosti naprosto pochopitelné a již od prvních minut i chtěné. Občas je také vhodně doplňován charismatickým Oldřichem Kaiserem představující postavu prezidenta Edvarda Beneše, jenž je zde mnohým může připadat jako padouch tahající za nitky. Na plátně se pořádně neukáže, většinu času pouze sedí v temné místnosti a hovoří do telefonu a následně se konfrontuje s hlavní postavou.
Naopak faktor ubližující filmu je paradoxně sám režisér, jehož nezkušenost je v takovém velkofilmu, dosahujícím rozpočet téměř šedesát miliónů korun, bohužel znát. Ve struktuře si pomáhal poměrně jistým a tradičním postupem vyprávění retrospektivou a nutno říci, že časové přechody se mu povedly, avšak najde se zde několik chyb. Vychvalující část věnovaná Karlu Rodenovi je oprávněná, jeho herecký přednes je opravdu skvělý, ale vzhledem k tomu, jakým způsobem je schopný hrát, tak zde působí využit na zhruba 70 %, což je při postavě představující expresivní personu jaká se skrývá pod jménem Masaryk, trochu škoda.
Dále si nejde nepovšimnout prapodivného využití hudebního doprovodu. Ve všech upoutávkách je představena ústřední melodie harmonizující osudovost i epičnost, naprosto očekávatelná v závěrečných pasážích snímku vyhrocujících celou situaci, avšak k mému nepochopení je zde využita pouze jednou, a to hned v první čtvrtině filmu, kdy rozhodně nemá takový dopad. Na podstatnější a emočně plodnější události tak zůstává pouze neustále se variující pochmurný jazz, jenž svou jednoduchostí nevyždímá všechny obličejové svaly a lehce snižuje míru napětí. Obdobný problém, avšak svými důsledky a četností nepříliš škodný, lze spatřit ve střihové skladbě, která je ve filmu až příliš vidět, střihy jsou občas neobratné, kostrbaté a lehce amatérské, což reflektují i křečovité scény zachycující svítání či halucinace. Zde Českého lva jednoduše nechápu. A do třetice všeho negativního musím zmínit i pochybné metafory zachycující bouřlivost vln a krutost moře, což jsem si nebyl schopen, vzhledem k umístění a krátké délce těchto záběrů, úplně zařadit.
Avšak režisér Julius Ševčík si našel velice schopný kolektiv pečující o vizuální stránku filmu, která je opravdu výborná a chytře využívanými filtry přidává na kvalitě atmosféry včetně vhodného výběru interiérů i exteriérů. Zručnost štábu při zpracování masových akcí jako proslov prezidenta či mobilizace, je na české poměry a výši rozpočtu na velmi vysoké úrovni a po celou dobu snímku si drží i příjemnou formu vlastenectví, které nezachází do slzopudných extrémů, ale ani nenechává srdce nijak chladné. Vzhledem k poměrně kritickému přístupu, jenž vesměs házím na bedra režisérské nerozvážnosti a nezkušenosti, se jedná pouze o drobnější problémy, jenž nemají zničující vliv na samotnou strukturu filmu a s náročností tématu jsou více méně pochopitelné. Masaryk si pozornost rozhodně zaslouží a dozajista se mu i dostane, ovšem doufám, že tomu tak bude i z jiné perspektivy, než je tomu doposud. Svých dvanáct Českých lvů si dle mého asi nezasloužil, přičemž se vzhledem k viděným filmům zařazených do soutěže přikláním spíše k polovičnímu počtu cen představující stále vynikající výsledek, avšak v konfrontaci s nedávným Anthropoidem (2016) u mě i přes třetinový rozpočet Masaryk lehce vítězí.
V prvopočátku musím zmínit, že nemám v úmyslu se pitvat v pravosti historických reálií, jelikož nemám událost podrobně nastudovanou a vzhledem k tématu ani nevěřím, že by se několik dějepisářů bylo schopno dohodnout na jedné pravdě. Masaryk nabízí spoustu jiných témat, které upoutají, jak pozitivně, tak negativně. Jak jsem již v úvodu zmiňoval, film si do kin vydloubal zajímavou cestu. Od 25. prosince se celý týden promítal v pražské Lucerně, což způsobilo, že podmínky pro účast na Českých lvech 2016 byly splněny i přesto, že celo republiková premiéra byla stanovena na 9. března. Mezitím si Masaryk střihl ještě předpremiéry v prvním víkendu měsíce března, a to pouze v multiplexech. Opravdu zvláštní způsob postupné distribuce a velmi promyšlená reklamní kampaň, která film představí veřejnosti na slavnostním ocenění, kdy se vzhledem k tématu a vlastenectví očekávalo několik cen, a až poté film uvede do distribuce široké. V Česku skandální, v USA běžné. Ovšem co je důležité je film samotný, jak to tedy dopadlo?
 |
| Edvard Beneš (Oldřich Kaiser) |
Masaryk je natočen tak trochu na jistotu, jeho styl vyprávění sice skáče mezi časovými liniemi, různými místy a opět se do nich vrací, což vzhledem ke krátkým skokům v podobě pár měsíců mezi lety 1938 a 1939, působí lehké zmatky. Malé informační nápisy o datu a místu tak vyžadují pozornost každých deset minut, avšak poměrně zatraktivňují šablonovitý průběh filmu. Ve svém celku se ani tak příliš nejedná o rekonstrukci Mnichovské dohody, nýbrž o podstatu a vliv Jana Masaryka při diplomatických činnostech, jenž dohodě předcházely, a to společně s náhledem do jeho psychického rozpoložení, které překvapivě není příliš expresivní, ale je velmi jemně a účelně vedeno po celou stopáž. Náhled do hlavní postavy zahrnuje i samotnou sebedestrukci včetně nezměrné tíhy v podobě věhlasného jména a očekávaných politických výsledků navazujících na svého otce. Jan Masaryk je tedy představen spíše jako oběť, jenž neměla dostatečně velká bedra, což mělo za následek i drogovou závislost a už zmiňovanou sebedestrukci. Neotřesitelný vliv na kvalitu přednesu má samozřejmě Karel Roden, který prakticky nesleze z plátna a vedlejším postavám skrze své charisma a herecké kvality nedává téměř žádný prostor, ovšem Rodena je zde opravdu radost sledovat, tudíž je využití jeho neustálé přítomnosti naprosto pochopitelné a již od prvních minut i chtěné. Občas je také vhodně doplňován charismatickým Oldřichem Kaiserem představující postavu prezidenta Edvarda Beneše, jenž je zde mnohým může připadat jako padouch tahající za nitky. Na plátně se pořádně neukáže, většinu času pouze sedí v temné místnosti a hovoří do telefonu a následně se konfrontuje s hlavní postavou.
Naopak faktor ubližující filmu je paradoxně sám režisér, jehož nezkušenost je v takovém velkofilmu, dosahujícím rozpočet téměř šedesát miliónů korun, bohužel znát. Ve struktuře si pomáhal poměrně jistým a tradičním postupem vyprávění retrospektivou a nutno říci, že časové přechody se mu povedly, avšak najde se zde několik chyb. Vychvalující část věnovaná Karlu Rodenovi je oprávněná, jeho herecký přednes je opravdu skvělý, ale vzhledem k tomu, jakým způsobem je schopný hrát, tak zde působí využit na zhruba 70 %, což je při postavě představující expresivní personu jaká se skrývá pod jménem Masaryk, trochu škoda.
Dále si nejde nepovšimnout prapodivného využití hudebního doprovodu. Ve všech upoutávkách je představena ústřední melodie harmonizující osudovost i epičnost, naprosto očekávatelná v závěrečných pasážích snímku vyhrocujících celou situaci, avšak k mému nepochopení je zde využita pouze jednou, a to hned v první čtvrtině filmu, kdy rozhodně nemá takový dopad. Na podstatnější a emočně plodnější události tak zůstává pouze neustále se variující pochmurný jazz, jenž svou jednoduchostí nevyždímá všechny obličejové svaly a lehce snižuje míru napětí. Obdobný problém, avšak svými důsledky a četností nepříliš škodný, lze spatřit ve střihové skladbě, která je ve filmu až příliš vidět, střihy jsou občas neobratné, kostrbaté a lehce amatérské, což reflektují i křečovité scény zachycující svítání či halucinace. Zde Českého lva jednoduše nechápu. A do třetice všeho negativního musím zmínit i pochybné metafory zachycující bouřlivost vln a krutost moře, což jsem si nebyl schopen, vzhledem k umístění a krátké délce těchto záběrů, úplně zařadit.
 |
| Jan Masaryk (Karel Roden) |
Avšak režisér Julius Ševčík si našel velice schopný kolektiv pečující o vizuální stránku filmu, která je opravdu výborná a chytře využívanými filtry přidává na kvalitě atmosféry včetně vhodného výběru interiérů i exteriérů. Zručnost štábu při zpracování masových akcí jako proslov prezidenta či mobilizace, je na české poměry a výši rozpočtu na velmi vysoké úrovni a po celou dobu snímku si drží i příjemnou formu vlastenectví, které nezachází do slzopudných extrémů, ale ani nenechává srdce nijak chladné. Vzhledem k poměrně kritickému přístupu, jenž vesměs házím na bedra režisérské nerozvážnosti a nezkušenosti, se jedná pouze o drobnější problémy, jenž nemají zničující vliv na samotnou strukturu filmu a s náročností tématu jsou více méně pochopitelné. Masaryk si pozornost rozhodně zaslouží a dozajista se mu i dostane, ovšem doufám, že tomu tak bude i z jiné perspektivy, než je tomu doposud. Svých dvanáct Českých lvů si dle mého asi nezasloužil, přičemž se vzhledem k viděným filmům zařazených do soutěže přikláním spíše k polovičnímu počtu cen představující stále vynikající výsledek, avšak v konfrontaci s nedávným Anthropoidem (2016) u mě i přes třetinový rozpočet Masaryk lehce vítězí.
