RECENZE: Distorted - Paranoia v sídle boháčů
Filmy, v nichž v hlavní roli figurují velký dům a skupinka zdánlivě obyčejných rezidentů, kteří se postupně proměňují v děsivý protipól ideálních spolubydlících, mám poměrně dost rád. Do téhle skupinky lze zařadit například méně známý, avšak naprosto skvostný horor Davida Cronenberga Červi z roku 1975 nebo koneckonců i legendární Osvícení Stanleyho Kubricka. Mysteriózní novinka Distorted se zaměřuje na oblíbené téma telepatie a kromě lákavého námětu se může pochlubit dvojicí známých a schopných herců v titulních úlohách. To je ale bohužel asi tak všechno, co na ní stojí za zmínku...
Hlavní hrdinkou Distorted je malířka Lauren (Christina Ricci), která žije v přepychu se svým přítelem Russelem (co dělá on zůstane divákovi celou dobu zatajeno). Lauren se zároveň nachází v pokročilém stádiu "šplouchání na maják", takže má zlé sny, slyší podivné zvuky a zachvacují ji zneklidňující flashbacky a výjevy, jež jsou očividně na hony vzdálené realitě. Zamilovaná a bohatá dvojice se tedy stěhuje do luxusního bytového komplexu a pryč od chaosu velkoměsta, aby konečně našla klid a pohodu. Jako naschvál, psychický stav Lauren se jen zhoršuje, halucinace nabývají na intenzitě a naše hrdinka nabývá podezření, že za vším stojí samotný dům a jeho podivní obyvatelé. Hlouběji do konspiračních teorií ji následně zatahuje neméně podivínský hacker Vernon (John Cusack) a zmatená Lauren odkrývá celou "šokující" pravdu.
Bezprostředně po zhlédnutí mě nenapadá jediný kloudný důvod, proč bych měl někomu tenhle nudný patvar doporučovat. V podstatě od prvních vteřin mi byla protivná stylizace a způsob snímání scén zaváněl amatérským dotykem více než grafiti v cikánských čtvrtích. Neznámý režisér Rob W. King je nepřekvapivě neznámý proto, že nemá ani zbla talentu, scény inscenuje rutině a do zblbnutí opakuje stejné postupy, takže totožné halucinogenní koláže se dočkáme asi pětkrát, aniž by nějak zásadně rozvíjela příběh nebo podpořila jeho nulovou gradaci. Také scénárista Arne Olsen je borec, který kdysi napsal Rudého škorpiona s Dolphem Lundgrenem a od té doby se snaží své nejvěhlasnější dílo napodobit hity jako Hybrid nebo Grizzly: Pomsta šelmy, tudíž snadno odhadnout, že ani tentokrát neprodělal záchvat tvůrčí geniality. Scénář je naopak neskutečně plytký a jednoduchý, zápletky je v něm na nějakých 15 minut a postavy jsou většinou buď zbytečné, nebo k smíchu.
 |
| Lauren Curran (Christina Ricci) a Vernon Sarsfield (John Cusack) |
Nic zásadně zlepšit tak samozřejmě nemohou ani samotní herci. Christina Ricci se sice snaží a nic nekazí, ale zároveň je patrné, že dny herecké slávy už dávno pominuly a vykulená holka z Addamsovy rodiny si jenom nezaujatě vydělává na živobytí. Ještě hůře je na tom ale John Cusack. Dříve oblíbený charakterní herec se plácá v nezajímavých projektech podobně jako Nicolas Cage a můžeme už jen vzpomínat na jeho "normální" období, které skončilo symbolicky zábavným 2012. Zde se objeví sotva na pár minut a tváří se znuděně jako Donald Trump na sjezdu G8. Že by si sám uvědomoval, v jaké hloupé slátanině zase vystupuje? Bezpochyby.
Těžko říci, jestli se mi vůbec něco alespoň trochu líbilo. Minimálně krátká stopáž, díky níž se v závěru výrazně zrychlí, dojde k očekávanému rozuzlení a divák je osvobozen. Na to, že se jedná o mysteriózní thriller obsahující paranoiu a velké spiknutí, neumí absolutně podněcovat zvědavost, kreativně vytvářet napětí ani vyvolat strach o postavy, o nichž se beztak nic nedovíme a jsou pouze do počtu. Z letargie vytrhne jen občas náznak sugestivnějšího momentu, ale pořád je to jako třít o sebe bídu s nouzí. Chcete-li napínavou klaustrofobickou pecku, pusťte si raději zmiňované Cronenbergovy Červy, na které jsem si nevím proč několikrát nostalgicky vzpomněl. Nebo koukejte na mistrovství světa ve fotbale. Distorted se každopádně zdaleka vyhněte.
20%
Distorted
Kanada, 2018, 86 minut
Komentáře
Okomentovat