Subsvět

Sedm let po chladnokrevném norském masakru, jenž otřásl celým světem, vznikají souběžně hned dva snímky, které se dané události z různých perspektiv věnují. Norský zástupce Utoya 22. juli aplikoval extrémně naturalistický přístup a sledoval dění na samotném ostrově, kde Andres Behring Breivik nelítostně zastřelil 69 nevinných dospívajících, bez střihu a v reálném čase. Předevčírem si pak premiéru na Netflixu odbylo očekávané zpracování od věhlasného režiséra Paula Greengrasse, známého tvůrce zběsile sestříhaných akčních filmů či polodokumentárních dramat dle skutečných událostí. Jak to dopadlo?

Filmy, v nichž v hlavní roli figurují velký dům a skupinka zdánlivě obyčejných rezidentů, kteří se postupně proměňují v děsivý protipól ideálních spolubydlících, mám poměrně dost rád. Do téhle skupinky lze zařadit například méně známý, avšak naprosto skvostný horor Davida Cronenberga Červi z roku 1975 nebo koneckonců i legendární Osvícení Stanleyho Kubricka. Mysteriózní novinka Distorted se zaměřuje na oblíbené téma telepatie a kromě lákavého námětu se může pochlubit dvojicí známých a schopných herců v titulních úlohách. To je ale bohužel asi tak všechno, co na ní stojí za zmínku...

Snímek Hastrman  se pokouší být dalším českým filmem, který se chce vymanit z mantinelů současné tuzemské produkce. Tuto domněnku potvrdily povedené upoutávky, které navnadily na ponurý a tajemný příběh, odehrávající se uprostřed neokoukaného prostředí české panenské přírody. To bohatě stačilo k přesvědčení zajít si na tento nový kousek s velkou nadějí do kina. Bohužel, jak to tak už u českých filmů bývá, samotný film nedostál svým očekáváním. Proč?

Milovaný režisér Steven Spielberg je díky své filmové tvorbě v podstatě sám synonymem zámořské popkultury. Na jeho dobrodružných skvostech jsem stejně jako miliony dalších diváků šťastně vyrůstal, a když jsem poprvé uviděl upoutávku na epickou scifárnu Ready Player One , tedy na adaptaci románu založeného kompletně na popkulturních odkazech a vzorcích, začal jsem horečně odpočítávat dny do premiéry. Nepochyboval jsem ani v nejmenším o tom, že pokud má někdo skloubit tuny filmových a videoherních referencí do příběhu, který chytne za pačesy jak audiovizuálně, tak i po dějové stránce, je to právě neomylný Spielberg.

Po spoustě nezdarů, které měly původ jak v podobě vlastní produkce, tak v poslední době i při odkoupení práv na vybrané projekty, se úroveň celovečerních filmů s logem Netflixu pokusil vyzdvihnout britský režisér a scénárista Alex Garland, který má za sebou debut s názvem Ex Machina (2014). Před několika měsíci se tak vzhledem k slabším testovacím projekcím a předpokladu mizivého zisku v kinech, proslýchalo o prodeji práv na film Annihilation , dle stejnojmenné literární předlohy. Tak se nakonec i opravdu stalo a nové sci-fi se 12. března prezentovalo i s Natalie Portman na filmotéce amerického streamovacího giganta.

O společnosti Netflix bylo poslední dobou napsáno opravdu hodně a dá se předpokládat, že její fanouškovský potenciál ještě poroste. Internetový gigant chrlí jeden zajímavý projekt za druhým a za jistých okolností se může v blízké budoucnosti stát nebezpečným soupeřem pro kinaře, kteří budou sice vždy nabízet kvalitnější zvukový i obrazový zážitek, ale pohodlnost řady konzumních diváků, jež si mohou pustit výrobek Netflixu pěkně a levně v obýváku, dost možná rozhodne. Ty jisté okolnosti konkrétně znamenají, že výrobky musí být kvalitní a koukatelné - u seriálů se to společnosti bezesporu daří, ale na filmového Občana Kanea se zatím jen toužebně čeká. A nejnovější The Outsider na tom v žádném případě nic nezmění.

Hokej a Česká republika se spolu pojí stejně jako lamps a pivo, už od nepaměti se považujeme za hokejový národ, jenž se může chlubit nesčetným množstvím světových úspěchů, ale pokud se kohokoliv zeptáte, který úspěch je nejcennější, zaručeně vám odpoví vítězství na 18. Zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Turnaji bylo přezdíváno turnaj století, protože na něm mohli poprvé v historii nastoupit hráči z nejprestižnější ligy, NHL, tudíž země jako je Kanada, Spojené státy americké, Rusko, Švédsko a v neposlední řadě také Česko mohlo nasadit opravdu tu nejlepší hráčskou kapacitu, kterou zrovna mělo k dispozici. O tomto turnaji bylo natočeno nemalé množství dokumentárních snímků oslavující zlaté hochy, a tudíž se může zdát, že tohle téma už je dávno vyčerpané, ale mladý režisér Ondřej Hudeček se nebál a dokázal natočit film s mezinárodním dosahem.

Velká herecká jména se sešla v očekávané ujeté komedii, která si bere na paškál řadu populárních krimithrillerů devadesátých let a snaží se ukázat, že i naháněná s nebezpečnými gangstery může být nenásilně k popukání. Na rozdíl od Michaela Douglase během jeho slavné Hry (1997), tady totiž nikdo nebere nastalou situaci příliš vážně. A jestli si samotný film zaslouží, aby ho brali vážně diváci, nad tím se stručně pozastavíme.

Po více než 10 letech se mnohokrát oceněný režisér Nick Park rozhodl oprášit své křeslo určené pro celovečerní filmy a ke konci roku 2016 začal natáčet projekt, ze kterého po několika měsících vylezl Pračlověk . Opět se samozřejmě jedná o film pod štítkem britského animovaného studia Aardman, které jde ruku v ruce s 59 letým Parkem, již více než 30 let a dosud za svá díla dostávají jedno ocenění za druhým, bude tomu tak i nyní?

Ti z vás, kteří náhodou četli můj poslední článek o Stevenu Spielbergovi , jistě pochopili, že každý další jeho film je pro mne v podstatě svátkem, občas možná i pravými Vánocemi. Zatím se zdá, že neexistuje téma, které by génius s kšiltofkou nedokázal podat pro diváky (pro mě) atraktivně, a ukázat na něm, jak se má zacházet s příběhem, aby bylo jeho rozplétáním dosaženo celistvého katarzního účinku. The Post je prvním snímkem, s nímž vstupuje Spielberg do světa špičkové novinařiny, ale jinak nese mnoho společných prvků z jeho dosavadní tvorby, v čele s tím nejvýraznějším - opět je strašně boží ho sledovat.

Režisér Jan Švankmajer je dnes už legendou a jeho umělecká tvorba díky hojným používáním trikových záběrů a animací nezaměnitelná. V současné době není mezi českými tvůrci snad nikdo s tak osobitým stylem jako právě Švankmajer. Jeho umu si navíc všimli i v zahraničí, čímž se Švankmajerovi podařilo prorazit a získat za svou tvorbu celosvětové uznání. Teď legendární tvůrce přichází s posledním celovečerním filmem. A je to dost namáhavá podívaná.

Že je western v podstatě přežitým žánrem, o tom už pěknou řádku let nemohou být větší pochyby. Kina sice čas od času zaplaví sympatické reminiscence jako Vlak do Yumy (2007), Opravdová kuráž (2010), Nespoutaný Django (2012) nebo loňský Brimstone (který do české kinodistribuce bohužel nasazen nebyl), ale jsou to už jenom osamělé výstřely, které diváckou přízeň trefují čím dál méně. Režisér Jared Moshe zkusil své štěstí s komorním příběhem o stárnoucím a nepříliš bystrém pistolníkovi, který se vydává pomstít vraždu svého dlouholetého přítele, ale navzdory více než solidnímu hereckému obsazení díru do světa rozhodně neudělal.

Třetí režijní počin stále mladého Ryana Cooglera, jenž dostal od studia Marvel velkou důvěru po úspěchu jeho debutu Frutivale z roku 2013, který uspěl v Cannes i na Sundance a následně se rozkoukal v Hollywoodském prostředí díky boxerskému spin-offu Creed (2015), přichází s dlouho očekávaným černošským hrdinou - Black Pantherem. V posledních letech hvězdy Marvelu často cestovaly celou galaxií na různé planety a zákoutí vesmíru, tentokrát ale zůstáváme na Zemi, i když lehce odříznuti. 

Guillermo del Toro je rozhodně velmi zajímavý tvůrce. Na jednu stranu působí jako narativní anarchista, který zapojuje do svých příběhů nespočet bizarních a netradičních vzorců, ale ve skutečnosti se jedná o nadaného klasického vypravěče, jenž umí svou sebejistou režii pouze nápaditě okořenit o různé žánrové odkazy a odvážná, pro někoho možná rušivá vizuální řešení. Celkově platí, že každý jeho snímek měl doposud něco do sebe (dokonce i mlácení Kaiju stometrovými roboty v sobě neslo drtivou dávku nostalgie a nadšené úcty k dnes lehce zaprášeným vyprávěcím vzorcům velkých blockbusterů), a nyní nezbývá než uznat, že novinka Tvář vody se hrdě přiřazuje ke Guillermovým vůbec nejkrásnějším a určitě nejprocítěnějším dílům.

Nazývat Mom and Dad hororem by mohlo být trochu zkreslující. Mnohem více je filmu totiž bližší označení komedie, a to komedie hodně šílená. Všichni rodiče se z ničeho nic snaží zabít své milé ratolesti, přičemž sledujeme čtyřčlennou rodinku s rodiči Nicolasem Cagem a Selmou Blair. Pokud byste čekali nějaké vysvětlení, pátrání po příčině, či něco podobného, nedočkáte se. Film je omezen čistě na řádění rodičů, kteří se snaží ze světa sprovodit následky svých dávných nehod. A naštěstí je to většinou docela slušná sranda.

Většinou nejsem proti, když se britští filmaři rozhodnou rozčeřit hororové vody vlastní návnadou, protože mnohdy dovedou diváka chytit a zalomcovat s ním zručněji než hollywoodská konkurence. Nový příspěvek s názvem The Ritual (2017), premiérově uvedený ve Spojeném království již v říjnu loňského roku, rozhodně stojí za pozornost všem, kteří se podobně jako já nemohou nabažit atmosféry nekonečných lesů a číhajícího neviditelného zla.

Nemalé natěšení mě přepadlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o skromně se tvářícím rodinném dramatu, v němž Owen Wilson a Julia Roberts ztvárňují rodiče vzhledově deformovaného chlapce, vyrovnávajícího se s prvními školními dny v obklopení ostatních "zdravých" dětí. Snímek navíc provázely velice pozitivní ohlasy ze zahraničí (na Rottenech 85% od kritiků a 89% od fanoušků), čímž má očekávání ještě narostla. Inu, opravdu dobrých příběhů o sociálně znevýhodněných jedincích není dle mého soudu nikdy dost. Naskýtá se ale otázka, jestli Wonder takovým silným a zajímavým příběhem disponuje.

Už je to deset dlouhých let a nějakých dvacet dní navrch, co americká kina neočekávaně přepadlo přerostlé ušaté monstrum ve found footage hororu Cloverfield (2008), u nás originálně přejmenovaném na Monstrum . Nenápadný projekt JJ. Abramse se v rukou režisérského šikuly Matta Reevese ( Úsvit planety opic; Válka o planetu opic ) proměnil ve sci-fi událost a ukázal, že příběh nemusí překypovat vizuálními atrakcemi, pokud je promyšleně odvyprávěný a gradující. Nyní přichází jako blesk z čistého nebe už třetí díl, o jehož existenci se většina z nás dozvěděla až díky pravidelné trailerové náloži z letošního Super Bowlu a na který se díky Netflixu můžeme podívat ve vysoké kvalitě z pohodlí našich domovů.

Už v době, kdy jsem před nějakými šesti lety poprvé zhlédnul černohumornou britskou nádheru V Bruggách (2008), jsem si jméno Martina McDonagha tučně vyznačil do kolonky tvůrců, jejichž další projekty bedlivě očekávám. Následující snímek Sedm psychopatů (2012) sice nezanechal až tak žhavé dojmy, ale přesto ukázal precizní práci s vyprávěním či vývojem postav, která je McDonaghovi, mimo jiné špičkovému dramatikovi a spisovateli, zkrátka a dobře vlastní. Příští týden do našich kin přihopsá jeho třetí celovečerní zářez, který se špetkou coenovské poetiky a překvapivě melancholickým humorem sleduje boj rozervané matky Frances McDormand s policejní institucí a vlastním přesvědčením o životní spravedlnosti. A nehodlám nijak chodit kolem horké kaše - Tři billboardy kousek za Ebbingem jsou veliká pecka.

The Room (2003). Neopakovatelné filmové dílo, které podle všeho dalece přesáhne životní odkaz svého tvůrce. Když ho zazobaný podivín polského původu Tommy Wiseau začal po přelomu tisíciletí s neuvěřitelným entuziasmem a nulovými zkušenostmi křísit, ani tak naivně ambiciózní člověk jako on nemohl tušit, že stojí u zrodu kultovního počinu, který si pro své formální a příběhové nekvality vysloužil nálepku "nejlepšího nejhoršího filmu" a který od své premiéry nechtěně baví tisíce přiopilých a zapálených fanoušků. Jedním z takových fandů je naštěstí i James Franco, jenž se rozhodl širší okolnosti kolem realizace celého projektu převyprávět v netradiční autobiografické komedii, kde si dle mého každý najde to svoje...