RECENZE: Akta Pentagon: Skrytá válka - Další Stevenův masterpiece?

Ti z vás, kteří náhodou četli můj poslední článek o Stevenu Spielbergovi, jistě pochopili, že každý další jeho film je pro mne v podstatě svátkem, občas možná i pravými Vánocemi. Zatím se zdá, že neexistuje téma, které by génius s kšiltofkou nedokázal podat pro diváky (pro mě) atraktivně, a ukázat na něm, jak se má zacházet s příběhem, aby bylo jeho rozplétáním dosaženo celistvého katarzního účinku. The Post je prvním snímkem, s nímž vstupuje Spielberg do světa špičkové novinařiny, ale jinak nese mnoho společných prvků z jeho dosavadní tvorby, v čele s tím nejvýraznějším - opět je strašně boží ho sledovat.

Musím se přiznat, že na Akta Pentagon jsem se na jednu stranu hrozně těšil a vůbec nepochyboval, že půjde o výborné dílo, ale na druhou stranu jsem se neubránil trošce skepticismu ohledně námětu, který je cílen především na americké publikum. První české reakce navíc naznačovaly, že jediní, kdo si film opravdu vychutnají, jsou buď nadšenci do zámořských vládních machinací a znalci dané problematiky nebo lidé, kteří se v novinařině sami pohybují. Už po prvním zhlédnutí ve vyprázdněném kinosálu se nebojím tvrdit, že takové názory jsou dost nesmyslné. Nepochybuji o tom, že největší radost udělá snímek divácké skupině šedesátiletých pacifistů, kteří popisované dění ve své době osobně sledovali a prožívali, ale v prvé řadě se jedná o promyšleně a hladce sestavené vyprávění, jež musí udělat radost každému jen trochu pozornému fanouškovi.

Dost už bylo napsáno o tom, jak celý projekt vyklíčil i vyrostl v průběhu postprodukce velkolepé sci-fi Ready Player One (2018), kterou Steven uvede do kin již za měsíc, ale přece se musím obdivně pozastavit na tím, že ten časový pres není ve výsledku vůbec, ale vůbec patrný. Nedočkáme se záplavy informací a investigativních postupů ve stylu Spotlight (2015), ale je třeba si uvědomit, že o tom Akta Pentagon nejsou a nechtějí být. Jedná se o příběh pro Spielberga typicky postavený na vývoji a střetávání jednotlivců či skupinek postav a o tom, co jim jejich účast v příběhu přinesla. A v tomto ohledu je hned zpočátku potřeba zmínit, že nejen Spielberg, ale také dvojice scénáristů předvedla skutečně bravurní výkon. Josh Singer a Liz Hannah vzkřísili komplexní studii jednak dlouholetého vládního průšvihu, eskalujícího během deseti hodin před jeho zveřejněním ve Washington Post (prvně jmenovaný autor se podílel s Tomem McCarthym na scénáři ke Spotlight), jednak skupinky lidí v čele s vydavatelkou novin Kate Graham (Meryl Streep) a jejich šéfredaktorem Benem Bradleem (Tom Hanks). Jejich scénář fascinuje na více úrovních - půjdeme-li odspodu, musím vyzdvihnout samotné dialogy, které mají šťávu, jsou vtipné a navzdory množství dat, jmen a informací neztrácí lidský rozměr. Dále je obdivuhodné vykreslení hlavních i vedlejších aktérů, mezi nimiž se divák (i zásluhou typově skvěle obsazených herců) bez problémů orientuje a kteří jsou režisérem pevně vedeni, aby vyšly jasně najevo jejich charakterové rysy a postoje. A konečně celá struktura proplétání osobních a pracovních linií, včetně časových poskoků a seznamování s minulostí postav Hankse a Streepové, působí naprosto harmonicky a ústí do silného, nesentimentálního finále.

Ben Bradlee (Tom Hanks)

Snímek celkově působí mnohem rozmáchleji a více draze než zmiňovaný Spotlight, dějově pokrývá pět let a úvodní sekvence nás zavádí přímo do válečné vietnamské džungle, avšak v jediný moment nevyvolává dojem přehuštěnosti nebo tematického přeskakování. Nejdříve se divákovi sděluje, jak a proč vlastně tajné vládní dokumenty vznikly a jak se jejich část dostala na veřejnost (a úvodní bitevní vřava je důležitá pro pochopení jedné z hlavních motivací k následnému plnému zveřejnění), přičemž se film více podobá Všem prezidentovým mužům (1976). Postupně se ale do popředí dostávají postavy, jejichž osudy se proplétají a vyprávění se sjednocuje nejprve kolem nich, poté i prostorově a časově, poháněno klasickým deadlinem v podobě novinové uzávěrky. Jestliže jsem výše psal o společných prvcích s mnoha Spielbergovými filmy, kromě tradiční práce s kamerou a mizanscénou jsem měl na mysli zdůraznění rodinných hodnot, které se stanou pojítkem příběhu a tou nejdůležitější motivací hlavní hrdinky. Kdyby se zůstalo u pracovní roviny, vyprávění by nemohlo fungovat a závěr by vyšuměl jako letošní poprask kolem Kájínka - je to psychické rozvíjení postavy nejprve uťáplé Meryl Streep a její neustálé stavění do kontrastů s ambiciózním Hanksem a firemní radou, které dává příběhu celistvý charakter a pro završení obstarává takový motivační nášup, jakým disponuje jen málo podobně laděných filmů. Říká se sice, že tisk má povinnost sloužit lidem a informovat je (zde stanovisko šéfredaktora Hankse), ale je to respekt k rodinnému odkazu a hodnotám, který u Kate vítězí a rozhoduje - z toho pohledu je nesmírně důležitý i intimní rozhovor s dcerou, který se může jevit jako prostý kalkul a kýč.

A je vyloženě radost sledovat, jak si Spielberg s vyprávěním opět pohrává. Od úvodní scény (doprovázené songem od mé nejoblíbenější kapely ever) je znát vynalézavost ve snímání aktérů a inscenace v závislosti na jejich pohybu, což se v průběhu filmu rozvíjí i v přeplněných kancelářích nebo v domě Bradleeho a Grahamové. Důležitý je pohyb postav především ve chvílích, kdy se Kate ocitá obklopena muži, kteří jí většinou vymlouvají její rozhodnutí a doslovně jí brání v pohybu. Zmiňoval jsem také tradičně výborné vedení herců a jejich výkonů, což se viditelně (alespoň po prvním zhlédnutí) projevuje nejvíce ve scénách s Hanksem a Streepovou a pomáhá to utvořit povahový kontrast - zatímco Bradlee je šelmou v redakci a doma je nesvůj, Kate se cítí dobře s rodinou a ve společnosti zpočátku tápe. Vůbec nejlepší je ale způsob proplétání linií postav a to, jak na sebe naráží a komunikují spolu - hlavním spojovacím prvkem je totiž telefon. Nic zvláštního, ale kromě toho, že se jedná o důležitý nástroj novináře lačnícího po informacích a hlavní odkaz ke špionážní době, Spielberg ho v průběhu využívá ke sjednocování a prolínání takřka všech stran vzniklého konfliktu a vše vrcholí v úžasné scéně, kdy vedou jeden hovor čtyři lidé a rozhoduje se o vyřešení základního dilematu. Až po tomto hovoru se v jedné místnosti poprvé schází všichni nejdůležitější aktéři z redakce a rady.

Akta Pentagon: Skrytá válka (2017)

Pochválit si zaslouží i umírněná Williamsova hudba, která ale ve správný čas situaci krásně zvýrazní, a tradičně vypilovaná práce se střihem a přechody mezi scénami, které nejsou promyšlené pouze na úrovni kontinuálního dění a provázanosti linií, ale také zvukově (rachot samopalu se hladce prolíná do startu vrtulníku). Možná se zdám zaujatý a moc subjektivní, ale opravdu, ani na tomhle Spielbergovi žádné větší zaváhání a chyby prostě zatím nevidím. Naopak, v době, kdy si říkám, že s ničím originálně řešeným už v klasickém filmovém vyprávění snad ani nejde přijít, The Post je jedním z děl, které mě přesvědčují o opaku. Je to film objemný, ale za všech okolností zábavný (viz závěrečný záběr, který je prvním záběrem Všech prezidentových mužů) a špičkově uspořádaný. A přestože tempo chvilkami lehounce stagnuje a to stylistické znázornění Nixona jako děsivého záporáka působí trochu úsměvně, zase jednou jsem si v kině zapředl blahem.

90%

Akta Pentagon: Skrytá válka / The Post

USA, 2017, 116 minut

ČSFD.cz