RECENZE: Overlord - Když nacisté povolají armádu nemrtvých
Znáte to. Každoročně se objevují filmy, na něž se těšíte kvůli jejich obsazení nebo renomé režiséra. Pak jsou tu takové, jejichž premiéra nedává v klidu spát pro očekávané rozšíření milovaného světa (v současnosti hlavně marvelovky). Můžeme také netrpělivě vyhlížet remaky nebo spin-offy slavných filmových značek. No a pak se jednou za čas zjevují snímky, které slibují něco natolik šíleného, neotřelého a osobitého, že jim navzdory neznámým tvůrcům nelze odolat - a přesně takovým byl v mých očích Overlord, dle prvních ohlasů našlapaný válečný akčňák s trochu netradičními krvelačnými záporáky. Jak se mi za mou zvědavost odvděčil?
Nutno podotknout, že tvůrci se skutečně neskládají jen z neznámých nýmandů. Na producentské sesli si totiž lebedí J.J. Abrams, jeden z nejmocnějších chlapíků současného Hollywoodu, a režisér Julius Avery již má zkušenost s vedením velkých herců ve filmu Syn zmaru, tudíž ani on očekávání příliš nezašlapával. A minimálně po stránce audiovizuální a výpravné je přítomnost zdatných filmařů velmi výrazná. Od prvních sekund potěší depresivně vybledlý obraz a epická sekvence seskoku padákem nad bombardovanou Francií, která má grády a slibuje přesně tu stylovou a svižnou podívanou, v jakou jsem doufal. Na vysoké úrovni je nasnímán i ozvučen celý film, jenže se postupně projevuje, že jeho rozpočet činil relativně střídmých 38 milionů dolarů, počet eye-candy atrakcí se snižuje a hrdinové se uzavírají do uzavřených prostorů, v nichž se děje pramálo divokého béčkového dovádění.
Ve finále jsem měl pocit, že by naservírovaný příběh ideálně zúročila spíše počítačová hra - dvě třetiny poměrně realistické válečné střílečky a laciné psychologie a závěrečný level jako bonbónek s akčně-hororovým laděním, kde musí hráč sejmout soupeře s o něco tužším kořínkem. Snímek se překvapivě tváří hrozně realisticky a seriózně, díky čemuž sice přítomnost zombíků nevyznívá dementně a Avery buduje chvílemi tísnivou atmosféru a navyšuje zvědavost, co na nás čeká v obávané nacistické laboratoři, ale ty první dvě třetiny, kdy sledujeme víceméně jen normální vojáky na obyčejné misi, potom dost kontrastují s následující lavinou akčních klišé a se vzájemně se špičkujícími protivníky.
Skutečně, kdybych dopředu nevěděl, že se k partě amerických výsadkářů, pověřených zničením německé komunikační věže, připojí živí mrtví, koukal bych jak tele na nový vrata. Zombie armáda hraje ve filmu výrazně vedlejší roli, a pokud jste se těšili na krvavá jatka a líté boje s početným davem hororových bestií, budete tak jako já zklamáni. Kromě pár odvážnějších záběrů a skutečně bolestivé závěrečné bitky působí Overlord nepochopitelně vyměkle a přístupně, přičemž se neobejde bez tuctové romantické linie (byť s velmi pohledným ženským elementem) a malého chlapečka, jehož kápo záporáků unese do laboratoří.
V nastaveném příběhovém měřítku není scénář vůbec marný, hrdinové jsou logicky motivováni k jednotlivým krokům a podzápletka z ranku sci-fi je připravována pečlivě a trpělivě, ale jakoukoli serióznost zase narušuje lacinost a hloupost mnoha dílčích zvratů či jednání postav (hrdina už má zbraň přiloženou k temenu, ale šílený lékař z neznámých důvodů hned nevystřelí; malý kluk si dvacet sekund pobíhá uprostřed přestřelky) - a už z toho důvodu mě mrzí, že podobně béčkový a neurvalý nebyl celý film. Takový potenciál našlapané grindhouse delikatesy se nerodí každý rok.
65%
Overlord
USA, 2018, 110 minut
Komentáře
Okomentovat