RECENZE: Hmyz - Poslední celovečerní film Jana Švankmajera
Režisér Jan Švankmajer je dnes už legendou a jeho umělecká
tvorba díky hojným používáním trikových záběrů a animací nezaměnitelná. V současné
době není mezi českými tvůrci snad nikdo s tak osobitým stylem jako právě
Švankmajer. Jeho umu si navíc všimli i v zahraničí, čímž se Švankmajerovi
podařilo prorazit a získat za svou tvorbu celosvětové uznání. Teď legendární
tvůrce přichází s posledním celovečerním filmem. A je to dost namáhavá podívaná.
Předem je nutno podotknout, že film Hmyz je především
surrealistický. To znamená, že v něm z hlediska vyprávění nic nedává
plně smysl a objevují se v něm prvky, které jsou v naší realitě
nemožné nebo přinejmenším nemístné. To všechno je v pořádku, protože se
jedná typický Švankmajerův styl a surrealismus je v jeho filmech základním
kamenem, na kterém svoji kariéru postavil. Divák, obeznámený s předešlými Švankmajerovými
počiny bude na tuto skutečnost připraven, ale divák neznalý bude pravděpodobně
kroutit hlavou. To je také v pořádku, Švankmajerův styl nemusí sednout každému.
Problém je však jinde.
Příběh se v podstatě odehrává v jedné potemnělé místnosti,
kde partička amatérských herců zkouší hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Z té samotné se však nic určitého nedozvíme,
protože neschopní ochotníci zkouší asi tak tři scény, které musí neustále opakovat,
protože pedantský režisér (Jaromír Dulava) stále není s jejich výkony
spokojen. A nám jako divákům to má připadat vtipné. A to je právě ono, že to
vtipné není. Vůbec.
Nemám nic proti tomu, když ve filmu nic nedává smysl nebo
když se na plátně odehrávají různé nepřirozené až nechutné momenty. To mi
nevadí. Vadí mi, když to tvůrci chtějí udělat co nejvíc humorné, ale nakonec se
jim povede pravý opak a co hůř, naprosto tím zabijí tempo filmu, takže i 98
minut vám přijde jako nekonečnost. Víc jak polovina filmu tvoří právě nekonečná
opakování scén z Čapkovic hry, které i po pátém pokusu nejsou ochotníci
schopni zahrát dle režisérových představ a ten na ně neustále nadává a nutí je
hrát pořád dokola. A my se tomu máme asi smát. Nebo spíš u toho trpět.
 |
| Kamila Magálová, Jan Budař, Jiří Lábus a Jaromír Dulava |
Mezi tím se občas odehrává několik pro Švankmajera typických
absurdních nebo oplzlých scének s použitím animace a trikových záběrů, kdy
hlavní roli hraje hmyz (např. Šváb ve flašce piva, mravenci v dóze na kávu).
Právě tyto krátké momenty jsou nejvtipnější na celém filmu, protože téměř po
každém trikovém záběru následuje scéna ze zákulisí natáčení Hmyzu, kdy je divákovi dopřáno vidět,
jak se onen trik dělal (např. trik se zvětšující se kuličkou chrobáka nebo když Norbertu
Lichému leze po obličeji šváb). Tyto vsuvky jsou ze začátku skutečným pohonem
filmu, ale i tak se po úmorném trvání projekce rychle okoukají.
Hmyz má i vlastní prolog,
ve kterém samotný Švankmajer, sedící na židli uprostřed natáčení, diváka
zasvětí do okolností vzniku svého posledního celovečerního snímku. Tuto pasáž osobně
pokládám jako nejzábavnější moment filmu, ale ani samotný režisér mě jako
diváka nebyl schopen připravit na to, co často hraničilo s nesnesitelností.
Ani přeslazeně idylický závěr, který Švankmajer pojal jako parodii na
optimistický konec Ze života hmyzu,
ani režisérův doslov "Já vám to říkal." mě
nepřesvědčily o valných kvalitách posledního celovečeráku velkého génia.
Bohužel.
Možná celá ta ubíjející nesnesitelnost, kterou ve mně film opakovaně
vzbuzoval, byla Švankmajerovým tvůrčím záměrem. Možná ano, ale nemyslím si, že
o tom chci dál přemýšlet.
40%
Hmyz / Insects
Česko / Slovensko, 2018, 98 minut
Komentáře
Okomentovat