Subsvět

Velká herecká jména se sešla v očekávané ujeté komedii, která si bere na paškál řadu populárních krimithrillerů devadesátých let a snaží se ukázat, že i naháněná s nebezpečnými gangstery může být nenásilně k popukání. Na rozdíl od Michaela Douglase během jeho slavné Hry (1997), tady totiž nikdo nebere nastalou situaci příliš vážně. A jestli si samotný film zaslouží, aby ho brali vážně diváci, nad tím se stručně pozastavíme.

Po více než 10 letech se mnohokrát oceněný režisér Nick Park rozhodl oprášit své křeslo určené pro celovečerní filmy a ke konci roku 2016 začal natáčet projekt, ze kterého po několika měsících vylezl Pračlověk . Opět se samozřejmě jedná o film pod štítkem britského animovaného studia Aardman, které jde ruku v ruce s 59 letým Parkem, již více než 30 let a dosud za svá díla dostávají jedno ocenění za druhým, bude tomu tak i nyní?

Režisér Jan Švankmajer je dnes už legendou a jeho umělecká tvorba díky hojným používáním trikových záběrů a animací nezaměnitelná. V současné době není mezi českými tvůrci snad nikdo s tak osobitým stylem jako právě Švankmajer. Jeho umu si navíc všimli i v zahraničí, čímž se Švankmajerovi podařilo prorazit a získat za svou tvorbu celosvětové uznání. Teď legendární tvůrce přichází s posledním celovečerním filmem. A je to dost namáhavá podívaná.

Nazývat Mom and Dad hororem by mohlo být trochu zkreslující. Mnohem více je filmu totiž bližší označení komedie, a to komedie hodně šílená. Všichni rodiče se z ničeho nic snaží zabít své milé ratolesti, přičemž sledujeme čtyřčlennou rodinku s rodiči Nicolasem Cagem a Selmou Blair. Pokud byste čekali nějaké vysvětlení, pátrání po příčině, či něco podobného, nedočkáte se. Film je omezen čistě na řádění rodičů, kteří se snaží ze světa sprovodit následky svých dávných nehod. A naštěstí je to většinou docela slušná sranda.

Už v době, kdy jsem před nějakými šesti lety poprvé zhlédnul černohumornou britskou nádheru V Bruggách (2008), jsem si jméno Martina McDonagha tučně vyznačil do kolonky tvůrců, jejichž další projekty bedlivě očekávám. Následující snímek Sedm psychopatů (2012) sice nezanechal až tak žhavé dojmy, ale přesto ukázal precizní práci s vyprávěním či vývojem postav, která je McDonaghovi, mimo jiné špičkovému dramatikovi a spisovateli, zkrátka a dobře vlastní. Příští týden do našich kin přihopsá jeho třetí celovečerní zářez, který se špetkou coenovské poetiky a překvapivě melancholickým humorem sleduje boj rozervané matky Frances McDormand s policejní institucí a vlastním přesvědčením o životní spravedlnosti. A nehodlám nijak chodit kolem horké kaše - Tři billboardy kousek za Ebbingem jsou veliká pecka.

The Room (2003). Neopakovatelné filmové dílo, které podle všeho dalece přesáhne životní odkaz svého tvůrce. Když ho zazobaný podivín polského původu Tommy Wiseau začal po přelomu tisíciletí s neuvěřitelným entuziasmem a nulovými zkušenostmi křísit, ani tak naivně ambiciózní člověk jako on nemohl tušit, že stojí u zrodu kultovního počinu, který si pro své formální a příběhové nekvality vysloužil nálepku "nejlepšího nejhoršího filmu" a který od své premiéry nechtěně baví tisíce přiopilých a zapálených fanoušků. Jedním z takových fandů je naštěstí i James Franco, jenž se rozhodl širší okolnosti kolem realizace celého projektu převyprávět v netradiční autobiografické komedii, kde si dle mého každý najde to svoje...

Uplynuly sotva čtyři měsíce od poslední marvelovky, dva a půl roku od poslední týmovky a čtyři roky od druhé sólovky, a vyrýsovaný bůh hromu z bájného Asgardu se vrací na plátna kin v dalším filmu, od dalšího režiséra a s dalšími velkými hereckými jmény. A také evidentně se zcela novými ambicemi a vyprávěcím směrem, který otevřeně vytváří zábavný a takřka parodický ekvivalent k dosavadním příběhům Avengers, kde se s humorem definitivně roztrhl pytel a stylizace vytvářeného světa i ozvláštňující vedení ne úplně klasické zápletky nabývají multižánrových rozměrů, jaké jsme dosud u Marvelu neviděli.

Studio DreamWorks naposledy vypustilo do světa loňské třetí pokračování hitu Kung Fu Panda (2016) a nyní se pokouší v těžké konkurenci prorazit roztomilým příběhem o batoleti, které není úplně tím, čím se na první pohled zdá. Navzdory lehké infantilnosti námětu a neatraktivitě trailerů se tvůrcům povedlo stvořit velice příjemnou a zábavnou podívanou, která si na vlně filmových odkazů a neskrývaného parodování hollywoodských vyprávěcích postupů rozhodně dokáže své příznivce mezi dětmi i dospělými najít.

Francouzský film s Omarem Sy v hlavní roli vystupující jako komedie se sociálním podtextem? V posledních letech kombinace zaručující nejen vysokou kvalitu či dvouhodinovou lekci libozvučné francouzštiny, ale i spoustu pozitivních hodnocení a spokojených ohlasů. V případě I dva jsou rodina se řeší, jak již název napovídá, téma ustavující rodinné problémy, dále zasahující do nesčetného počtu odvětví v rámci sociálních interakcí. Jak toto skloubení dopadlo?

Ruth, hlavní hrdinka filmu, má problémy s okolním světem. Je znechucená ignorantstvím a arogancí lidí, kteří si jedou jen na svoje vlastní triko a za nikým se neohlížejí. Tento deprimující stav ještě podchycuje fakt, že se jí jednoho dne někdo vloupe do domu, ukradne notebook a další důležité cennosti. Pomoc policie je v nedohlednu a Ruth tak začíná pátrat na vlastní pěst.

Perský uprchlík Ramin se ocitá v Norsku, ve kterém si chce splnit svůj sen a stát se plnohodnotným norským občanem. Jenomže uprchlické ideály jsou jedna věc a norská realita druhá, tudíž Raminova cesta nebude procházka růžovým sadem. Musí totiž projít řadou testů, lekcí a zkoušek na jejichž konci může být pouze splněný sen či bolestné roztrpčení…