RECENZE: I Don't Feel at Home in This World Anymore - Bez depresivního pofňukávání, za to s žánrovým pomrkáváním
Ruth, hlavní hrdinka filmu, má problémy s okolním světem. Je znechucená ignorantstvím a arogancí lidí, kteří si jedou jen na svoje vlastní triko a za nikým se neohlížejí. Tento deprimující stav ještě podchycuje fakt, že se jí jednoho dne někdo vloupe do domu, ukradne notebook a další důležité cennosti. Pomoc policie je v nedohlednu a Ruth tak začíná pátrat na vlastní pěst.
Rozhodně se ale nejedná o typický krimi film, který by následoval jednoduchý šablonovitý příběh. Příběh v jádru sice jednoduchý je, nicméně prostřednictvím umného mixování žánrových (zejména hororových) tradic překvapuje a nedá se skutečně s jistotou předvídat jeho další průběh. Po úvodním nastolení depresivního dramatu, do kterého ale vstupují jemné prvky černého humoru, se snímek překlene do regulérního "buddy movie". Tam se notnou dávku stopáže vyhřívá a s potutelným úsměvem vábí diváka, aby ho poté co nejvíce zmátl a vtáhl do víru neskutečně nářezového home invasion, za jehož zpracování by se nestyděl ani sám velký Tarantino. To ale ještě není všechno, Horste! Vyvrcholení je totiž rozděleno do dvou etap a ke konci se tak jako diváci dočkáme ještě variace na slasher subžánr. Nutno podotknout, že již zmíněné prvky černé komedie jsou jako pavoučí sítě protkány napříč celým filmem.
 |
| Tony (Elijah Wood) a Ruth (Melanie Lynskey) |
Hodilo by se předeslat, že I Don't Feel at Home in This World Anymore vyhrálo hlavní cenu poroty na Sundance festivalu. Jakožto nezávislý, festivalový film ale oplývá nezvyklým počtem střihů. Jeho průměrná délka záběru je 4,2 vteřiny, nižší než u mnohých hollywoodských bijáků. Toto zjištění posiluje vyváženou temporytmiku filmu – vysoký počet střihu v pomalu plynoucím filmu slouží jako důmyslná taktika dynamizace tempa. Možná ještě analyticky zajímavějším způsobem se ve filmu pracuje s dlouhými záběry, které se využívají uvnitř domu hlavní hrdinky a slouží jako opakující se motiv efektivně navozující pocit mrazivé a nepříjemné atmosféry.
Stylistické vzezření jako by se bratříčkovalo s takřka 4 roky starým Blue Ruin (2013). Jak by taky ne, režisér Macon Blair využivá svých hereckých zkušeností a spolupráce s Jeremym Saulnierem, který vyniká specifickým režijním rukopisem. Macon tyto stylistické tendence uplatňuje v narativně sourodém filmu, jehož rozdílovým hráčem je již několikrát zmiňovaná odlehčenost.
I Don't Feel at Home in This World Anymore působí jako projekt několika filmových nadšenců, kteří chtěli vzdát hold svým oblíbeným žánrům, lehce poškádlit satirické vody a hlavně pobavit. A to se jim (až na castingový přešlap v podobě hlavní herečky) povedlo více než důstojným způsobem. Od Macona Blaira můžeme v budoucnu čekat ještě veliké věci!
75%
I Don't Feel at Home in This World Anymore
USA, 2017, 93 minut
