Subsvět

Třetí režijní počin stále mladého Ryana Cooglera, jenž dostal od studia Marvel velkou důvěru po úspěchu jeho debutu Frutivale z roku 2013, který uspěl v Cannes i na Sundance a následně se rozkoukal v Hollywoodském prostředí díky boxerskému spin-offu Creed (2015), přichází s dlouho očekávaným černošským hrdinou - Black Pantherem. V posledních letech hvězdy Marvelu často cestovaly celou galaxií na různé planety a zákoutí vesmíru, tentokrát ale zůstáváme na Zemi, i když lehce odříznuti. 

Uplynuly sotva čtyři měsíce od poslední marvelovky, dva a půl roku od poslední týmovky a čtyři roky od druhé sólovky, a vyrýsovaný bůh hromu z bájného Asgardu se vrací na plátna kin v dalším filmu, od dalšího režiséra a s dalšími velkými hereckými jmény. A také evidentně se zcela novými ambicemi a vyprávěcím směrem, který otevřeně vytváří zábavný a takřka parodický ekvivalent k dosavadním příběhům Avengers, kde se s humorem definitivně roztrhl pytel a stylizace vytvářeného světa i ozvláštňující vedení ne úplně klasické zápletky nabývají multižánrových rozměrů, jaké jsme dosud u Marvelu neviděli.

V čase, kdy se v kinech prohání už třetí filmová verze Spider-Mana, poprvé zapojeného do MCU (filmového vesmíru Marvelu), mne napadla myšlenka, napsat něco o starších "bratříčcích". Tato myšlenka se později smrskla pouze na Raimiho fantastickou trilogii, jelikož na psaní o pavoučích filmech s Garfieldem nemám sílu. Zároveň se pokusím i o věcné shrnutí nového Spideyho, respektive načrtnutí důvodů, zda a proč má cenu, vydat se do kina.

Když byl na počát ku  nového tisíciletí obsazen vysoký Hugh Jackman do role komiksového Wolverina stěží dosahujícího 160 cm, zdálo se to jako špatný tah. O 17 let a 8 filmů později si již nedokážeme ani představit, že by jej ztvárnil někdo jiný, avšak nyní přichází jeho poslední film s šesti adamantiovými drápy a přetěžký úděl v podobě důstojné rozlučky nejen s postavou Wolverina, ale také loučícího se Professora X.