Subsvět

Že je western v podstatě přežitým žánrem, o tom už pěknou řádku let nemohou být větší pochyby. Kina sice čas od času zaplaví sympatické reminiscence jako Vlak do Yumy (2007), Opravdová kuráž (2010), Nespoutaný Django (2012) nebo loňský Brimstone (který do české kinodistribuce bohužel nasazen nebyl), ale jsou to už jenom osamělé výstřely, které diváckou přízeň trefují čím dál méně. Režisér Jared Moshe zkusil své štěstí s komorním příběhem o stárnoucím a nepříliš bystrém pistolníkovi, který se vydává pomstít vraždu svého dlouholetého přítele, ale navzdory více než solidnímu hereckému obsazení díru do světa rozhodně neudělal.

Už v době, kdy jsem před nějakými šesti lety poprvé zhlédnul černohumornou britskou nádheru V Bruggách (2008), jsem si jméno Martina McDonagha tučně vyznačil do kolonky tvůrců, jejichž další projekty bedlivě očekávám. Následující snímek Sedm psychopatů (2012) sice nezanechal až tak žhavé dojmy, ale přesto ukázal precizní práci s vyprávěním či vývojem postav, která je McDonaghovi, mimo jiné špičkovému dramatikovi a spisovateli, zkrátka a dobře vlastní. Příští týden do našich kin přihopsá jeho třetí celovečerní zářez, který se špetkou coenovské poetiky a překvapivě melancholickým humorem sleduje boj rozervané matky Frances McDormand s policejní institucí a vlastním přesvědčením o životní spravedlnosti. A nehodlám nijak chodit kolem horké kaše - Tři billboardy kousek za Ebbingem jsou veliká pecka.

Filmů o palčivém tématu terorismu bylo v posledních letech natočeno jak sexuálních obětí Kevina Spaceyho, přičemž ty nejznámější se většinou točí kolem zarostlých Arabášů na jedné straně a pomstychtivých amerických vlastenců na straně druhé. Režisér z rodu tureckých přistěhovalců Fatih Akim nyní přichází s alternativní verzí, v níž jsou turečtí přistěhovalci vnímáni jako nevinné oběti zautomatizovaného statutu a šílených zastánců zpátečnických ideologií.

Nový film Agnieszki Holland provází již od premiéry na letošním Berlinale rozpačité odezvy. Režisérka za Pokot sice získala ocenění Stříbrného medvěda, ale ohlasy se rozhodně na této pozitivní vlně nenesou. Mluví se o režijně zvládnutém, ale scenáristicky zpackaném filmu s prázdným příběhem a nulovým tahem na branku. O slepenci žánru nezvládajícím se ukočírovat. Má tedy cenu dát nejnovějšímu přírůstku do filmografie nejznámější polské režisérky šanci? Jednoduchá odpověď: ano. Složitější odpověď: následuje v celé recenzi.

Proč psát recenzi na film, který absentuje v české kinodistribuci, neoplývá žádnými výraznými oceněnímí a už od jeho představení na festivalech koluje negativní obraz od kritiků (na Rotten Tomatoes aktuálně 34%)? Jednoduše proto, že jsou všechny výše naznačené problémy zcela nepochopitelné a Brimstone si jistě zaslouží dostat se do širšího diváckého povědomí. Podrobnější odpovědi si představíme prostřednictvím následujících řádků.

Unikátně vystavěné zločinecké impérium, desítky nelítostně popravených protivníků, zajímavě pojatá umělecká stylizace, svěží akce plná videoherních záběrů a precizně promyšlené choreografie, a samozřejmě Keanu Reeves v jeho zdaleka nejlepší roli od dob kultovního Matrixu (1999) - to vše (a mnohem více) nabízí pokračování senzační žánrové delikatesy John Wick (2014), která před dvěma lety razantně připomněla divákům, že Hollywood je stále schopen vyprodukovat čistokrevný zábavný akčňák ve stylu krále krvavého baletu, hongkongského blázna Johna Woo...