RECENZE: John Wick: Chapter 2 - Pocta akčnímu filmu s výrazným autorským rukopisem
Unikátně vystavěné zločinecké impérium, desítky nelítostně popravených protivníků, zajímavě pojatá umělecká stylizace, svěží akce plná videoherních záběrů a precizně promyšlené choreografie, a samozřejmě Keanu Reeves v jeho zdaleka nejlepší roli od dob kultovního Matrixu (1999) - to vše (a mnohem více) nabízí pokračování senzační žánrové delikatesy John Wick (2014), která před dvěma lety razantně připomněla divákům, že Hollywood je stále schopen vyprodukovat čistokrevný zábavný akčňák ve stylu krále krvavého baletu, hongkongského blázna Johna Woo...
Příběh je tentokráte o trochu propracovanější než v jedničce. Ve zkratce jde o to, že Johna nečekaně navštíví od pohledu nepřívětivý Ital Santino D'Antonio, jemuž se John kdysi upsal vlastní krví a nyní je povinen vykonat jeho zabijáckou zakázku. Bohužel pro Wicka, toužícího se svým krvavým řemeslem nadobro skoncovat (ale naštěstí pro diváka), je terčem zakázky velice mocná a vlivná osoba a D'Antonio je velmi podlý parchant, pro něhož kodexe cti a řádu nic neznamenají, takže je o zábavu, střílení a kuchání bohatě postaráno.
Na vyprávění, primárně orientovaném na esteticky výrazné a intenzivní ztvárnění obsáhlé akce, se mi líbila jeho schopnost upgradovat mnoho zažitých motivů ve prospěch vlastní kreativity a osobitosti. Chvílemi si připadáme, jako kdybychom sledovali nového Jasona Bourna, který ale umí kosit salvy protivníků s elegancí Nea v Matrixu, málomluvností Clinta Eastwooda v dolarové trilogii a nadhledem Yun-fat Chowa v Hard Boiled (1992) od Johna Woo. A co víc, dohromady to většinou takřka dokonale funguje, Wickovy motivace pro jeho jateční činnost jsou rozumné (podobně jako Bourne je zkrátka nucen se jich účastnit), bojové choreo je až neskutečně chytlavé a přehledné a všemu výrazně prospívá správně naočkovaný nadhled a neskrývaná radost z každé vystřelené kulky či souboje, díky čemuž například geniální sekvence z metra a nástupní haly aspiruje na zlatou medaili v rámci nejvtipnějších scén posledních let.
 |
| John Wick (Keanu Reeves) |
Stejně jako v jedničce mě pak opět nadchlo znázorněné uspořádání fiktivního světa, který si nehraje na rafinovaného soukmenovce reality, a s ním souvisejících perliček typu "Příště tě zabiju, ale teď jsme na neutrální půdě, tak ti zaplatím panáka". Je vidět, že na scénáři si dali tvůrci záležet ještě více než v prvním díle, zákonitosti a hierarchii kolem mafiánského hotelu Continental a celého komplexu ilegální aristokracie rozpitvávají Kolstad a Stahelski mnohem podrobněji, ale zároveň srozumitelně a paralelně v rámci rozvíjení titulního jednoduchého děje.
Vadilo mi v podstatě jen pár věcí. Jednou z nich je lehce nevyrovnané tempo, které je sice vyloženě smrtelné během samotné akce, ale o to více se zdají roztahané některé dialogové scény, které jsou pravda rámovány do krásných kompozic, ale zase postrádají vnitřní dynamiku a tíženou psychologickou hloubku (v tomto ohledu se režisér spoléhá na recyklované vzpomínkové obrázky Johna a jeho zesnulé ženy). A také očekávaný Laurence Fishburne nedostal relevantní čas a prostor k vyjádření a jeho linie film zbytečně natahuje a oddaluje vyvrcholení. A možná i některé bojové pasáže by chtěly malinko zkrátit, aby povznesly Johna vstříc očekávanému závěru v o něco rozumnější stopáži.
Každopádně ale klobouk dolů před Stahelskim, s vysoce nastavenou laťkou se dokázal vypořádat náramně a vytvořil vskutku megazábavnou poctu klasickým žánrovkám a zároveň progresivní dílo, které si svým opojným audiovizuálem utváří vlastní neprůstřelnou osobitost a je zářným důkazem toho, že i akční filmy pohybu mohou být považovány za čistokrevné umění.
85%
85%
