RECENZE: Insidious: Poslední klíč - Důstojné zakončení úspěšné hororové ságy
Hned z kraje nového roku do kin vlétl v pořadí již
čtvrtý díl série Insidious, který má být podle názvu také dílem posledním, měl
by tedy definitivně uzavřít a propojit nedořečené linky či bílá místa fikčního
světa, kde o znepřátelená stvoření opravdu není nouze. Jak toto finální rozuzlení
dopadlo?
Na začátek si neodpustím nadhodit otázku hlodající v mé
hlavě již při oznámení, kdo že bude sedět na režisérské stoličce. Že James Wan
ponechal volnou ruku svému dvornímu scénáristovi a také samozřejmě velkému
příteli Leigh Whannellovi je více než pochopitelné. Insidious (2010) přeci jen nebyl
první projekt, na kterém společně spolupracovali. Proč ale Wan svěřil své dítko
do rukou nezkušeného Adama Robitela, neznámého režiséra, který má na pažbě
pouze jeden found footage (a scénář k Paranormal Activity: The Ghost Dimension (2015))? Osobní
přátelství, ale také to, že se Robitel vyprofiloval jako talentovaný hororový
tvůrce zapříčinily, že dostal možnost projevit svůj režisérský potenciál naplno
a Poslední klíč mu spadl do klína. Taking of Deborah Logan (2014) byl sice průměrný found
footage, nicméně obsahoval několik odvážných scén, díky kterým si jednoduše
získal důvěru Wana a Whannella. A tuto důvěru se mu povedlo oplatit až s nečekanou
bravurou.
Děj se točí kolem dobře známé postavy, Elise. Nebudeme si
nic nalhávat, je to její postava, která vždy byla nejzajímavější a ukrývala v sobě
nádech tajemnosti. V tomto díle se bude muset vypořádat s duchy minulosti,
přičemž někteří z nich budou její vlastní krve. Zápletka je jednoduchá:
Neznámý muž zavolá Elise, že ho sužují entity nepatřící do našeho světa. Elise se
proto musí vrátit do domu, ve kterém vyrůstala, i když to bude znamenat, že
otevře staré rány, který se již nikdy nemusí zacelit…
 |
| Mellisa Rainier (Spencer Locke) |
Absenci komplexnějšího příběhu kompenzuje aspekt, který by měl v duchařském hororu nejspíš figurovat nejvíce. Lekačky. V první půli fungují opravdu mistrovsky, v druhé už poleví, ale stále se nevytrácí ten pocit nepříjemné atmosféry, která je prostě a jednoduše doménou každého dílu Insidious. Nezastávám názor, že se Insidious stále a stále vykrádá sám sebe, je to série, která se svým pojetím odlišuje od ostatních filmů stejného žánru, jede si vlastní cestou a pořád funguje. V tomhle díle se navíc kombinují scény, kdy je lekačka vystavěna na zvuku a kdy pouze sledujeme temnou postavu kdesi v zákoutí. Tento přístup se mi jeví jako odlišný vzhledem k prvním dvěma dílům, které fungovaly na bázi nekončících smyčců.
Co ale Insidious vždy odlišovalo, byl humor. Zde se nabízí
otázka: Jak moc rušivým elementem humor v hororu je? Humor na jednu stranu
může narušit kontinuální atmosféru vytvořenou čistě přístupem vytvoření strachu,
na druhé straně funguje jako vhodná rytmizace tempa, kdy se střídají sekvence s čirou
hrůzou a humorné sekvence, čistě na oddych diváka. Je jasné, že Wan tudíž
nechtěl vytvořit čistokrevný horor, ten zastupuje Conjuring (2013). Insidious znamenal
formální hororový experiment, kde se prostě chtěl vyřádit. A Adam Robitel toto
vytáhl na nejvyšší stupeň a prostřednictvím dvou vtipných ghostbusterů řádí ostošest.
A jde mu to – Specse a Tuckera si nemůžete nezamilovat, a právě oni jsou jeden z největších
taháků tohoto dílu. Robitel má mimochodem zajímavou úchylku - ve všech svých filmech se nebál obnažit starou ženu.
Poslední klíč má samozřejmě i své stinné stránky. Kromě
spousty nelogičností (jak už je u hororu zvykem) a nedořečeností, ztrácí v závěru
dech a snaží se kostrbatě našroubovat linky příběhu tak, aby se zacyklil, což
má spíše opačný efekt a divák může odejít mírně roztrpčený. Někomu se ale
takové navázání určitě líbit bude.
 |
| Elise Rainier (Lyn Shaye) |
Zatímco první díl působil jako originální zjevení na půdě atmosférického
duchařského hororu, díl druhý tento fikční svět důmyslně rozvíjel, rozvracel
některé představy a využíval potenciálu svých postav, s dílem třetím se
vytratily gotičtí duchové a byl postaven na děsivějším záporákovi, přičemž nikterak
nerozvíjel možnosti astrálního cestování, Poslední klíč dostává svému názvu a funguje
jako vhodné doplnění ságy, a to z hlediska a) doplnění minulosti hlavní
postavy a za b) přitažlivé rozšíření astrální dimenze, ve které tentokrát hraje
prim luxusní záporák – ale i zde platí pravidlo, že záporná postava v hororu
je děsivější, pokud vidíme pouze náznaky, ale když se ukáže v plné vizáži
a síle, ztrácí na efektivitě.
Běžte na to. Pokud jste fanoušci série a po třetím dílu jste ztratili trpělivost, dejte Insidious poslední šanci. Originalitou tento kus sice zrovna neoplývá, je to ale vůbec ještě v současném hororu možné? Dostanete dávku lekaček, mrazivé atmosféry, humoru a vlastně všeho co k Insidious neodmyslitelně patří. Teď už chybí jen film odehrávající se pouze v Zásvětí a to by v současném přístupu hollywoodské produkce nemuselo znamenat až tak nezdolatelnou překážku.
75%
Insidious: Poslední klíč / Insidious: The Last Key
USA / Kanada, 2018, 103 minut
Komentáře
Okomentovat