RECENZE: Odnikud - Herecký koncert Diane Kruger
Filmů o palčivém tématu terorismu bylo v posledních letech natočeno jak sexuálních obětí Kevina Spaceyho, přičemž ty nejznámější se většinou točí kolem zarostlých Arabášů na jedné straně a pomstychtivých amerických vlastenců na straně druhé. Režisér z rodu tureckých přistěhovalců Fatih Akim nyní přichází s alternativní verzí, v níž jsou turečtí přistěhovalci vnímáni jako nevinné oběti zautomatizovaného statutu a šílených zastánců zpátečnických ideologií.
Už pár hodin po projekci v liduprázdném sále je mi jasné. že vzpomenu-li si na tenhle snímek kdykoli v budoucnu, tak první věcí, která se mi vybaví, bude bezpochyby Diane Kruger. Uhrančivá Trójská Helena nebyla poslední dobou divákům příliš na očích a pomalu to vypadalo, že pro méně znalé obecenstvo zůstane navždy v paměti skutečně jen jako svlečená matrace prkenného princátka Orlanda Blooma, když tu náhle přichází na svět příběh, v němž svým emocionálním výkonem vyráží dech a říká si o Oscara hlasitěji než Angelina Jolie Bradovi o alimenty. Hlavně díky ní a její naprosté odevzdanosti vlastní postavě působí celé dílo natolik autentickým a syrovým dojmem, že z něj navzdory rozvláčnému tempu zkrátka nelze spustit oči. Nemluvě o tom, jak moc sexy i po čtyřicítce v takhle charakterní poloze působí (ale to už se nechávám moc unášet).
 |
| Katja Sekerci (Diane Kruger) |
Každopádně tu máme jednoduchý příběh německé matky Katji, která se musí náhle vyrovnávat se ztrátou milujícího tureckého manžela a malého synka, kteří zemřeli při očividném teroristickém útoku na jejich osoby. Aby toho nebylo málo, vodu na mlýnek přilévají příbuzní z manželovy i její strany, a po pozdějším dopadení jsou samotní viníci soudem nepochopitelně osvobozeni. Režisér Akim rozděluje vyprávění do tří aktů, v nichž nejprve ukazuje tříčlennou rodinu pospolu a následně psychické trýznění ovdovělé Katji v okruhu nejbližších ("Rodina"), poté soudní proces s obžalovanými, o kterých ale divák dobře ví, že jsou opravdu vinni ("Spravedlnost"), a nakonec cestu za skutečnou spravedlností do Řecka, kam Katju zavádí informace vzešlé z procesu ("Moře"). V tomto schématu se dá jistě spatřovat parafráze Alighieriho Božské komedie, když divák nejprve prochází Peklem, aby poté v očekávání Očistce dostal pořádně na rypák a vše se uzavřelo v Ráji u moře, odkud má Katja nejkrásnější rodinné vzpomínky. To vše proloženo ještě povinnými flashbacky na šťastnější životní okamžiky, z nichž hlavně ty u moře (jak už jsem naznačil) mají velmi důležité postavení.
Akim celkově triumfuje tím, jak se mu daří naprosto uvěřitelně napojit na psychický stav hlavní hrdinky, a donutit tak diváka, aby společně s ní veškeré okolní dění plnohodnotně prožíval. Režisér vždycky ví, kdy přepnout na detail ztrápeného obličeje, aby za podpory neskutečného Dianina herectví dosáhl maximální katarze, a to mu první dvě třetiny filmu skoro bohatě stačí. Zároveň se ale také chytře netlačí na pilu, zbytečně se nedramatizuje (samotný atentát nevidíme) a spoléhá se na autentický, postupně dávkovaný příval deprese v části první a zhnusení nad ohavností teroristického činu ve výkladové části soudní, čímž si Akim viditelně vyšlapává motivační cestičku pro nevyhnutelné revenge finále. Ale zde nastává jeden z problémů, protože poslední část se odkloňuje bohužel mnohem více k mainstreamu, atmosféru uvolňuje a v úplném závěru nemá takový katarzní účinek, jak vyprávění celou dobu slibuje. Jako osobitá studie psychického stavu člověka, poznamenaného tragickou ztrátou blízkých a otupělého okolním děním, funguje Odnikud výtečně, ale jako film o nápravě selhávajícího systému a naplnění ztraceného životního smyslu je poněkud chatrný a nepřekvapivý.
 |
| Danilo / Právník (Denis Moschitto) a Katja Sekerci (Diane Kruger) |
Že je to ale vysoce nadprůměrná a silná filmařina, o tom určitě nelze pochybovat. Vyprávěcí schéma možná úplně nezvládá postihnout širší motivační vývoj hlavní postavy a v závěru zmrazit diváka tak jako v naturalistickém úvodu, ale zase se stylisticky důmyslně rozvíjí a mimo jiné přináší důležité zamyšlení nad nesnadným údělem většiny tureckých přistěhovalců v dnešní Evropě nebo nad nesmyslným systémem moderního soudnictví, kde pouhé zpochybnění očividného stačí k vynesení tragicky mylného rozsudku, ovlivňujícího celé lidské životy. Odnikud je s výjimkou poslední části narváno skutečnými emocemi, které se zkrátka nevidí na velkém plátně každý den, a já naposledy smekám v hluboké úkloně znovuzrozené Diane Kruger - ženě, která si ukradla celý film, celého Oscara (momentálně bych vsadil všechno) a především, na 100 minut i moje divácké srdce...
80%
Odnikud / Aus dem Nichts
Německo / Francie, 2017, 106 minut
Komentáře
Okomentovat