TÉMA: 10 důvodů, proč už Simpsonovi tolik netáhnou

Existuje jen málo televizních fenoménů, které by se těšily takové celosvětové popularitě. Svérázná žlutá rodinka, která se zrodila v hlavě Matta Groeninga někdy v polovině osmdesátých let, si zásluhou často kousavého, ale vždy přístupného humoru získala za více jak třicet let miliony fanoušků z řad obyčejných diváků i slavných celebrit, kteří považují za čest, mohou-li si v seriálu střihnout vlastní cameo roli. Simpsonovi zkrátka představují pomyslný kulturní emblém značné části západní společnosti, a není proto divu, že tvůrci se s nimi nehodlají jen tak rozloučit - a to i přesto, že důvodů k zaslouženému žlutému důchodu poslední dobou hodně přibývá.

Já sám patřím k zarytým fandům seriálu, který odstartoval 19. dubna 1987 krátkým skečem "Good Night" v show Tracey Ullman, načež po necelých dvou letech ve znamení "kraťasů" následovala 17. prosince 1989 první epizoda s názvem Vánoce u Simpsonových. Obdivuji tematické rozhraní, které pokrývá řadu palčivých společenských problémů, a do něj nenásilně vklíněný geniální humor, úspěšně oscilující na intelektuální úrovni dětských i dospělých diváků. Miluji většinu postav v čele s hláškujícím Homerem, jehož denní program a většinu životních postojů bych z fleku přijal za své, a způsob, jakým se především členové ústřední rodinky motivačně a morálně doplňují. Zbožňuji tuny filmových a popkulturních odkazů, kterými tvůrci na diváka pomrkávají a příběhy nenápadně činí ještě atraktivnějšími. A vážím si všech pacifistických, protirasistických nebo religionistických myšlenek, které Simpsonovi umí podat bez přehnaného sentimentu, se svým typickým satirickým humorem. A jako velkého fanouška mě současně mrzí, jak úroveň seriálu v posledních letech rapidně klesá a začíná se vařit z vody.

Proč tomu tak je? Jasně, nápady musí zákonitě docházet a postavy se ohrají, ale vzhledem k nepolevující kadenci nových řad a epizod se mi vnucuje zamyšlení nad tím, v jakých ohledech konkrétně Simpsonovi začínají kolabovat a proč se u nich už nedá pobavit tak lehce a obsáhle jako dříve. Než přejdeme přímo k věci, musím zmínit úmrtí herce a dabéra Vlastimila Bedrny, který propůjčoval svůj hlas Homeru Simpsonovi až do roku 2005 a který skonal předevčírem po vleklých zdravotních komplikacích ve věku úctyhodných 89 let. A jelikož se právě jeho dabérská éra překrývá s těmi bezpochyby nejlepšími léty seriálu, byla právě zpráva o jeho odchodu na věčnost další motivací, abych se nad negativním vývojem seriálu krátce a v bodech pozastavil. Tak tedy, upřímnou soustrast a jdeme na to...

 

1. Dabing Homera

Začneme tím relativně nejmenším a symbolickým problémem, který jsem již výše uvedl. Od třinácté série, poté, co ze zdravotních důvodů musel odstoupit Vlastimil Bedrna, naskočil jako dabér titulní postavy populární Vlastimil Zavřel. Ten je svým projevem nepochybně blíže originálnímu znění Dana Castenallety a k Homerovi se jednoduše hodí, jenže v detailech, mumlání pod vousem a různých komických nářcích, které jsou pro ikonickou postavu charakteristické, byl silnější Bedrna. Ten dodal Homerovi unikátní osobitost a dokonce uvěřitelnost, zatímco v Zavřelově podání je už více karikaturou hloupého dobrosrdečného tatíka. Samozřejmě to ale souvisí i s klesající kvalitou příběhů, a tím už se dostáváme k závažnějším problémům.

2. Vedlejší postavy

Seriál se dlouho opíral nejen o Bartovy eskapády a Homerovu sociální natvrdlost, které kontrastovaly s rozumným a morálním přístupem Lízy a Marge, ale také o bohatou škálu skvělých vedlejších postav, kolem nichž mohli autoři bez obav vystavět celý dvacetiminutový příběh. V posledních sériích už to ale vypadá, že vedlejšákům nenávratně dochází střelný prach. Zatímco dříve se ždímalo z uťáplého Flanderse, sobeckého Burnse nebo panovačného Skinnera maximum, postupně se zdá, že už nemají co nabídnout a fórky kolem nich a jejich životních postojů jsou čím dál nucenější. Nejvtipnějšími se stávají postavy, které se na scéně pouze na chvíli mihnou a dostanou řádně údernou hlášku (šerif Wiggum, školník Willy), nebo ty, které v seriálu pouze hostují na jednu epizodu.

3. Zahlcenost technologií

Na Simpsonových bylo vždy fajn, jak jdou s dobou, především v tom smyslu, že trefně postihují největší politické, ekonomické nebo sociální problémy, které se západní společností zrovna hýbou. Genialita tvůrců v tomto ohledu párkrát dokonce zašla tak daleko, že žlutá rodinka přesně předpověděla budoucnost (zvolení Donalda Trumpa, koupi studia Fox společností Disney). A jelikož v posledních dvaceti letech nastal boom v oblasti elektroniky a globální komunikace, seriál nechce zůstat pozadu ani v téhle motivační sekci. A tak se postavy domlouvají přes iPhony a hrají si na tabletech, což ale bohužel oslabuje charakter příběhů i jednotlivých postav podobně, jako moderní technologie otupují reálné lidské vztahy. A nemyslím si, že zrovna tohle byl také tvůrčí záměr.

4. Opisování

Dříve byli Simpsonovi originální a za všech okolností soběstační, přičemž si jen vtipně vypomáhali citováním slavných filmů nebo seriálů. V posledních sériích se už zkrátka ukazuje, že úrodná půda pro náměty mizí v nenávratnu, a objevuje se stále více epizod, které se celé opírají o papouškování jiných hollywoodských nebo literárních děl, do nichž se tvůrci snaží propašovat tradiční Simpsonovský humor. A je to většinou velká bída, protože Homer a spol prostě nejlépe fungují v jejich přirozeném fikčním světě, kterého se rané série držely zuby nehty.

5. Opakování

Jasně, každej seroš se časem zákonitě začne v některých vtípcích nebo příběhových vzorcích opakovat, ale u Simpsonových to kolem dvacáté série začalo být markantní. Skoro každá třetí epizoda se zaměřuje na manželské problémy Homera a Marge a většinou se jen oprašují a variují stará témata. Kde jsou ty časy, kdy Homer létal do vesmíru, pracoval jako pluhař nebo zachraňoval Vánoce tím, že se rozhodl všem uloupit jejich dárky? Chybí nosné nápady, které by nějak rozvíjely hlavní aktéry nebo se přizpůsobily novému trendu, kdy je vyprávění silněji svázáno s dobou, ve které seriál vzniká (viz bod 3).

6. Z návodu na život kritikou života

Zatímco dříve představovali žluťásci morální baštu a každá epizoda mimo humoru pro dospělé učila děti mravním zásadám, náboženské toleranci či důležitosti lásky a přátel v našich životech, nové série už v tomhle ohledu ostrouhají a upřednostňují epizodní humor či vyjádření k různým palčivým tématům na úkor silného příběhu s poselstvím. Původní autorská poetika tu samozřejmě pořád trochu je, ale seriál už jakoby neuměl vyvolat emoce a postavy ve více a více chaotickém světě polidštit.

7. Otravná Líza

Tenhle bod vlastně úzce navazuje na ten předchozí. Původně byla Líza v podstatě také protivná postava, ale zaujímala klíčovou pozici zprostředkovatele morálních zásad (a stala se povinným vzorem pro diváky, kteří se s Homerovým stylem života nemohou vůbec identifikovat). Postupně se ale stává nejobehranější postavou, která zuřivě rebeluje, ale ruku v ruce s tím, jak jednotlivé epizody ztrácejí na nosnosti zápletek, mění se z inspirativního zástupce menšin v ukřičenou figurku nutnou k udržení zajetých kontrastů mezi členy rodiny.

8. Homerova hloupost alfou a omegou seriálu
Plešatý obézní alkoholik je sice pořád neochvějným vládcem seriálu a nejlepší televizní postavou ever, ale i on se negativně mění. Už jsem to nastínil v souvislosti s českým dabingem, ale pravdou je, že za nic nemůže dabing, nýbrž samotní scénáristé - Homer už není tou sice neskonale hloupou, ale pořád veskrze lidskou a normální postavou. Stal se z něj automat na hlášky a debilní rozhodnutí, která už nemají nic společného s roztomilou natvrdlostí, jako spíše se skutečnou idiocií. Posun není nijak fatální, ale přece výrazný oproti například Bartovi nebo Marge, jejichž vystupování i motivace zůstávají od začátku v podstatě stejné. Je to samozřejmě dáno tím, že jak dochází nápady jinde, do popředí musí vystupovat právě populární trouba, jemuž se musí vše podřizovat a musí být více a více hloupý, aby celé epizody jako nejhumornější složka utáhl.

9. Nové postavy se nechytají

Různá camea slavných osobností nebo fiktivních aktérů bývaly ozdobou příběhů, ale ani to už Simpsonovým nejde. Hostující postavy sice občas zaperlí, ale většinou těm osvědčeným spíše překáží - to souvisí také s tím, že tvůrci buď povolávají méně známé celebrity, které jiným než americkým divákům nic neřeknou, nebo už dějově vaří z vody a vymýšlejí nepříliš zajímavé hrdiny na jedno použití.

10. Prostě méně vtipu

Netřeba komentovat, to nejlepší už tvůrci zkrátka ze svých postav vyždímali a na pobavení jim zbývá výhradně to, jak staví vytvořený svět do kontrastu s tím reálným. Stále je sice na co koukat a žádná epizoda není vyloženě ztrátou času, ale už bohužel nehrozí záchvaty smíchu nebo obdivné pokyvování hlavou jako v prvních řekněme 15 sériích. Vždycky je prostě potřeba vědět, kdy skončit, a žluté rodince už se čas s největší pravděpodobností nachýlil.

Simpsonovi / The Simpsons

USA, 1989 - současnost, 20 minut / díl

ČSFD.cz