Subsvět

Před nějakou dobou jsem zde vydal článek, který se věnoval srovnání filmu Halloween (1978) s jeho remakem (2007). Článek byl koncipován, jako první ze dvou částí, přičemž druhá část se měla věnovat původnímu filmu a jeho přímému pokračování z roku 1981. Jak plynuly týdny a měsíce bylo čím dal jasnější, že náš nejplodnější autor lamps nezůstane se svými nedokončenými články na pokračování sám. Nicméně, při příležitosti nového Halloweenu v kinech, jsem se rozhodl ono pokračování přece jen dopsat. Pouze s malou změnou. Namísto toho, abych se věnoval pokračování z roku 1981, se budu zabývat pouze pokračováním z roku 2018 a samozřejmě jeho vztahem k filmu původnímu. Nabízí se to i proto, že nejnovější halloweenský přírůstek navazuje pouze na první film a veškerá pokračování naprosto ignoruje. Článek může obsahovat spoilery ze všech zmíněných filmů, takže čtěte pouze na vlastní nebezpečí. Jaký vlastně je nový Halloween? Nejnovější příspěvek se může pyšnit vskutku pochvalnými re...

Filmy tak milujeme a uznáváme proto, že jsou schopny nést inspirativní morální poselství a proměňovat problémy všedního dne v niterný záblesk opouštěné reality. Některé nás mohou naučit historii, jiné burcují naše sebevědomí, další mohou dokonce probouzet city, která nám ve skutečném životě třeba schází. Ale k obdivování pořád zůstává a pro někoho i vystupuje také jejich formální stránka, skrze níž filmaři nechávají své myšlenky promlouvat a přenášet na vnímavého diváka. A zřejmě nejdůležitější formální složkou je samozřejmě práce s kamerou, která celý ten spektákl snímá a zprostředkovává obrazy - tedy to, čemu se tenhle cyklus bude snažit alespoň trochu zajímavě věnovat.

Existuje jen málo televizních fenoménů, které by se těšily takové celosvětové popularitě. Svérázná žlutá rodinka, která se zrodila v hlavě Matta Groeninga někdy v polovině osmdesátých let, si zásluhou často kousavého, ale vždy přístupného humoru získala za více jak třicet let miliony fanoušků z řad obyčejných diváků i slavných celebrit, kteří považují za čest, mohou-li si v seriálu střihnout vlastní cameo roli. Simpsonovi zkrátka představují pomyslný kulturní emblém značné části západní společnosti, a není proto divu, že tvůrci se s nimi nehodlají jen tak rozloučit - a to i přesto, že důvodů k zaslouženému žlutému důchodu poslední dobou hodně přibývá.

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž, toto přísloví už někdy zřejmě slyšel každý, a spousta z vás jej dost možná použila i ve spojení s filmovými remaky. Není neobvyklé, že se do kin přiřítí předělávka nějaké klasiky a natěšení fanoušci původního filmu jen nechápavě kroutí hlavou, kde se tentokrát stala chyba. Jistě, lze nalézt i případy, kdy remake původní film překonal, ale ty jsou přece jen poměrně ojedinělé. Naposledy jsem si propastného rozdílu mezi prvním filmem a jeho remakem všimnul u filmů Halloween (1978) od Johna Carpentera a Halloween (2007) od Roba Zombieho.

Steven Spielberg. To jméno představuje ve světě filmu pojem, jakým je pro fotbal Pelé, pro hokej Wayne Gretzky a pro Čechy pivo. Jedinečný tvůrce a geniální vypravěč, jenž se v éře Nového Hollywoodu dostal razantně ke slovu, o které se hlásí i po neuvěřitelných čtyřiceti letech. Jeho Čelisti (1975) jsou oficiálně historicky prvním blockbusterem, tedy snímkem, který na tržbách v kinech či na ziscích z merchandisingu pokořil hranici sta milionů dolarů. Legendární E.T. Mimozemšťan (1982) zase držel celých patnáct let pozici nejvýdělečnějšího filmu všech dob, než mu prvenství uzmul Titanic Jamese Camerona. A konečně, kultovní Jurský park (1993) je dodnes zřejmě nejvíce přelomovým počinem v oblasti vizuálních efektů, když dokonale skloubil skutečné mechanické modely pravěkých oblud s pokrokovou prací procesorů. Ale není to pouze famózně vypadající technická stránka, která činí ze Spielbergových děl milované a kulturně hodnotné klenoty - všechny triky slouží v jeho podání primárně rozvo...

Na sklonku měsíce srpna letošního roku nás opustilo další velké jméno amerického filmového průmyslu. Ve věku 74 let zesnul režisér, scénárista a producent Tobe Hooper. Muž, který sice natočil nespočet snímků mizerných až otřesných kvalit, ale přece se nesmazatelně zapsal do filmových éterů hned svým prvním počinem, dnes již bez debat legendárním filmem o buranské rodince se slabostí pro kanibalismus a řádně naostřené motorovky s velmi výmluvným názvem - Texaský masakr motorovou pilou (1974). Před třemi lety snímek oslavil krásnou čtyřicítku a za tu dobu se dočkal slušné řádky seqeuelů či preqeuelů (přičemž další je momentálně za dveřmi a uvedl se již dvěma nadějnými trailery), které se snaží na kultovní úspěch originálu více či méně zdařile navázat. A jelikož je Texaský masakr ikonou exploitation a nezávislého filmu sedmdesátých let a jeho následovníci se vozí na vlně luxusní divácké pozornosti, přišlo mi vhod se nad dosavadním vývojem série trochu pozastavit a všimnout si, v čem ...

Hra o trůny, největší televizní fenomén všech dob, který se velmi rychle stává novou popkulturní baštou střídajíc Pána prstenů či Harryho Pottera , dospěl k závěru své sedmé a zároveň předposlední série. Během sedmi epizod jsem mohli sledovat osudy oblíbených i nenáviděných hrdinů jako Tyrion, Jamie, Cersei a Jon Sníh, kterak se vyrovnávají s dlouho očekávaným příchodem Matky draků Daenerys Targaryen do Západozemí, s neméně trpělivě oddalovanou expanzí děsivého vojska Nočního krále, s touhou po moci a po pomstě či s díly scénáristů, kteří paralelně se zvýšeným objemem finančních odměn a nákladů výživně obměňují charakteristickou tvář celého seriálu a znatelně se přizpůsobují mohutnému nátlaku okolního mediálního světa, jenž chrlí jednu nadšenou fanouškovskou teorii za druhou a strhává Hru o trůny k tomu, aby už nebyla tak ryzí, intelektuální a nepředvídatelná jako v jejím počátku.

V čase, kdy se v kinech prohání už třetí filmová verze Spider-Mana, poprvé zapojeného do MCU (filmového vesmíru Marvelu), mne napadla myšlenka, napsat něco o starších "bratříčcích". Tato myšlenka se později smrskla pouze na Raimiho fantastickou trilogii, jelikož na psaní o pavoučích filmech s Garfieldem nemám sílu. Zároveň se pokusím i o věcné shrnutí nového Spideyho, respektive načrtnutí důvodů, zda a proč má cenu, vydat se do kina.

Další citelná ztráta včera zasáhla filmový svět. Ve věku 73 let zemřel na následky rakoviny režisér, producent, scénárista a příležitostný herec Jonathan Demme. Tvůrce jednoho z nejvýznamnějších hollywoodských filmů 90. let, legendárního Mlčení jehňátek (1991), sice v poslední době přilnul zejména k producentské činnosti a na úspěch zmíněného trháku nikdy nenavázal, ale přesto je příhodné jeho památku alespoň krátce uctít, byť jen několika větami a zajímavostmi o jeho životě a nejslavnějším filmu, kterým se zapsal do filmových éterů nesmazatelným písmem.

Po delší odmlce se opět hlásíme s cyklem, ve kterém si představujeme chronologicky tvorbu vybraného režiséra. Dnešním článkem budeme pokračovat režisérem Davidem Lynchem a jeho prvním celovečerním snímkem,  Mazací hlavou (1977) . Tedy velmi těžko uchopitelným, interpretačně vrstevnatým, symbolismem protkaným a kontroverzně přijímaným filmem, který Vám zaručeně vymaže hlavu.

Kong: Ostrov lebek zrovna řádí v kinech (recenzi již napsal kolega lamps zde ) a jedná se o druhý film z vesmíru, který bratři Warnerové pomalu, ale jistě budují. Toto makroversum nakopla Godzilla Garetha Edwardse v roce 2014 a po velkém opičákovi bude v roce 2019 pokračovat druhou Godzillou, s podtitulem King of Monsters , přičemž se spolu Kong a Godzilla potkají ve společném filmu Kong vs Godzilla v roce 2020. Toto setkání by však mělo pouze nastartovat spousty a spousty filmů s přerostlými monstry. Tedy pokud půjde vše podle plánu. Jaký ale vlastně mají u Warnerů plán? Tento článek bude nejen zkoumat rozdíly v přístupech mezi dosavadními filmy tohoto vesmíru, z hlediska jejich systému, ale také si posvítí na možné směřování universa z hlediska producentského a z hlediska dlouhodobého plánování.

V minulém díle jsme si představili nejranější tvorbu Davida Lynche obsahující 3 krátkometrážní filmy – Six Figures Getting Sick (1966) , Absurd Encounter with Fear  (1967) a The Alphabet (1968). V tom dnešním se zaměříme na dva následující krátkometrážní snímky, a to na The Grandmother (1970) a The Amputee (1974) . První jmenovaný je důležitým milníkem v Lynchově tvorbě, z hlediska postupů a témat, které v pozdějších dílech plně rozvine. The Amputee naproti tomu nemá nikterak komplexně důležitou funkci a funguje spíše jako experiment s divákem a jeho výdrží. Nuže, pusťme se do toho!

Už dlouho nám v  Subsvětě hrdla svírá palčivě neodbytná otázka. Chceme psát texty zaměřené čistě pro diváctvo nebo se chceme za několik let, jakožto erudovaní filmoví vědci, pobavit nad jednoduchostí našich textů a perliček v nich mezi řádky zakomponovaných? Odpovědí může být cyklus, který Vám dnešním článkem představím. Jeho základem je série několika článků, která chronologicky mapuje tvorbu vybraného režiséra, se kterým sympatizujeme a zároveň prostřednictvím tohoto cyklu rozšíříme obzory i našim čtenářům.