TÉMA: Na pouti s Davidem Lynchem - Ve znamení krátkometrážních snímků (1966 - 1974) - část 2/2
V minulém díle jsme si představili nejranější tvorbu Davida Lynche obsahující 3 krátkometrážní filmy – Six Figures Getting Sick (1966), Absurd Encounter with Fear (1967) a The Alphabet (1968). V tom dnešním se zaměříme na dva následující krátkometrážní snímky, a to na The Grandmother (1970) a The Amputee (1974). První jmenovaný je důležitým milníkem v Lynchově tvorbě, z hlediska postupů a témat, které v pozdějších dílech plně rozvine. The Amputee naproti tomu nemá nikterak komplexně důležitou funkci a funguje spíše jako experiment s divákem a jeho výdrží. Nuže, pusťme se do toho!
The Grandmother
Díky grantu Amerického filmového institutu, který dostal na základě již existujících projektů a připraveného scénáře na film, mohl se David Lynch plně s nadšením pustit do nového kousku. Tím byla surrealistická Babička, téměř 8x delší než jeho dřívější filmy. Natáčení zabralo zhruba 8 týdnů, Lynch musel najmout 4 herce ze sousedství, namalovat půlku domu na černo a strávit několik set hodin nad hudebním doprovodem. Vynaložené úsilí se ale bezpochyby vyplatilo.
Zatímco v Abecedě se Lynch snažil poukázat na určité implicitní zneužívání dětí mechaničností zavedených systémů, v Babičce jde takříkajíc na dřeň a zkoumá týrání dítěte přímo v rodinném hnízdě. Vnitřně disharmonický a lusknutím prstu rozložitelný rodinný organismus je jen dalším z mnoha typických rysů napříč celou filmografií (pro příklad rozhodně nemusíme chodit daleko, vlastně stačí ujít několik malých krůčků – a to k dalšímu připravovanému článku, ve kterém si posvítíme na velmi depresivně laděnou Eraserhead (1977)). Nyní se přesuneme k interpretaci. Pokládám za nutné předeslat, že Babička je jedním z nejnáročnějších filmů na pochopení významů a moje následující vysvětlení jsou jen jednou z mnoha dalších cest, jak film celkově nebo na úrovni jednotlivých scén pochopit.
 |
| The Grandmother (1970) | #1 |
Interpretace
Lynch svou temnou vizi vytahuje z vnějšího pláště, zakrývajícího povrch reality v místech, kde se probouzí životní energie. Skrze animaci zprostředkovává svůj specifický pohled na zrození. Toto umělecké ztvárnění je natolik podmanivé, opojné a kombinací s hranými záběry dokonale zlověstně skutečné, že se nelze ubránit pocitu, že vidíme naprosto neoddiskutovatelně nejoriginálnější zpracování metaforického zrození.
Nejprve sledujeme zrození muže a ženy, oba představené s těmi nejzákladnějšími pudy (dehumanizace v čiře surrealistické podobě). Následně se z jejich nereálně až nechtěně působících milostných hrátek zjeví jako houba po dešti jejich Syn. Jejich reakce je srovnatelná s čirou nenávistí a Otec začne svého Syna bít. Skrze animaci se následně Syn dostává metaforicky do nebe (celou tuto scénu chápu jako útěk týrané dětské mysli do vlastního světa, ve kterém sice bude narážet na překážky v podobě svých Rodičů, zároveň si ale vytvoří postavu plnou lásky).
 |
| The Grandmother | #2 |
 |
| The Grandmother | #3 |
Po několika scénách ustavujících atmosféru, charaktery Rodičů a Syna trpícího inkontinencí, se dostáváme do scény, kde Syn sedí sklíčeně na posteli. Čiší z něj frustrace z odcizení. Temná kontrastující černo-bílá místnost tyto pocity zcela podchycují. Zničehonic se ozývá náhlý zvuk, jako nevysvětlitelný prvek předjímá nevysvětlitelné věci následující (opět Lynchův klasický postup). Syn následuje houkání, které ho dostává do tmavé místnosti, kde jediným „světlem“ je pytel se semeny. Syn semeno zasadí a po několika vteřinách ze semena vyroste podivný kmen (ikonograficky se vztahující k dítku z Eraserhead, a dokonce k mimozemšťanovi mistra Spielberga). Z tohoto kmenu se nakonec zrodí Babička, ona postava plná lásky a soucitu, kterou si Syn vysnil. Scéna jejich šťastného shledání ostře kontrastuje s předchozí, ve které byl Syn týrán Otcem. Syn je konečně spokojený. Ovšem na jak dlouho?
 |
| The Grandmother | #4 |
Ukázkovým příkladem Lynchova raného mistrovství je scéna společného stolování. Rodiče, jako zvířata konzumují nevábně vypadající jídlo, za podpory ostře znechucující hudby, definující jejich skrz naskrz prohnilou duši. Kromě toho je tato scéna jednou z nejpůsobivějších hororových scén všech dob.
To, co následuje, je zase ukázkovým příkladem Lynche jako bojovníka proti utlačování vlastní svobody. Syn opět slyší houkání a je naplněn optimismem, kráčí točitými schody za svým jediným zdrojem štěstí. Jako překážka se mu ale staví do cesty jeho Rodiče. Prokoukli jeho dvojí život, jeho šťastné tajemství, které mu v souladu se svou zhmotněnou prohnilostí nechtějí dopřát. Chtějí ho stáhnout sebou na dno. Následuje animované, smrtelné jednání Syna jako kata a Rodičů jako popravených. Tato fantaskní pasáž je sice fantasticky osvobozující, zachycuje ale výrazný smutek dítěte. Syn hledá útěchu v přítomnosti jeho jediné múzy. Melancholická scéna plná úsměvů, slastného pošťuchování s milovanou osobou (opět viditelný kontrast, konkrétně se scénou u jídla, kdy matka ukazující prstem na svého syna jako ostrým, obviňujícím nožem, probodávajícím něžné a nevinné srdce) je, troufnu si tvrdit, jednou z nejkrásnějších a nejpozitivnějších scén v celé Lynchově filmografii.
 |
| The Grandmother | #5 |
Následující animovaná sekvence působí jako předzvěst věcí příštích. Po jejím konci se totiž Babička probudí plná třesu a rukama si svírá hrdlo, jakoby naplněné nadpřirozenou silou píská jako varná konvice a přivolává tak Syna k pomoci. Ten hledá marnou snahu u svých Rodičů, kteří pouze zesměšňují chlapcovu paniku. Mezitím je Babička zatažena do víru kolotoče pokoje, metaforicky znázorňující násilné pohánění vzduchu, který uniká z jejího těla.
Přesouváme se do klasického černobílého obrazu bez jakýchkoliv přikrášlení. Syn kráčí skrz suchou trávu vstříc Babičce sedící v jejím oblíbeném křesle (nadpozemská zóna času a prostoru, která je esteticky odlišena od zbytku filmu), svého vnuka ale nevidí. Je již na onom světě a Syn má poslední šanci se s ní rozloučit. Babička otevře pusu a hlavu zakloní do zmrzlé, mrtvolné polohy. Chlapec s doprovodem vysokých varhan padá k zemi. Poslední scéna znázorňuje Synovu sílu, kterou načerpal během své cesty (z úplného bahna na úroveň milující bytosti s otevřenou myslí a semínkem lásky uvnitř sebe, které mu předala Babička) a využije ji v boji proti ztrátě své nejbližší osoby.
 |
| The Grandmother | #6 |
Závěrem
Lynch zde plně využívá atmosféru plnou tísnivých pocitů prostřednictvím expresionisticky charakterizovaných postav (bez dialogů jako tradičního výrazového prostředku), znepokojivě pojaté animace, klasických ale originálně pojatých témat jako je zrození, rodinné strasti sexualita a smrt. Z výrazových prostředků tedy nejvíce vystupuje mizanscéna a zvuk. Černo-bílé kontrasty a celková stylizace, postavy jejichž tváře pohlcují stíny, stísněné prostředí a znepokojivý soundtrack – to vše zcela umocňuje divácký zážitek a pohlcuje do typické, surrealismem prolezlé, lynchoviny.
The Grandmother / Babička
USA, 1970, 34 minut
Po relativně vyčerpávající analýze se o The Amputee vyjádřím pouze ve zkratce. The Amputee je o ženě bez končetin, píšící osobní dopis (divákovi je zprostředkován myšlenkami ženy, její ústa se nehýbou) a doktorovi, který se ji nešetrně vrtá v noze po amputaci. Čtyř minutový statický záběr je zkouškou divákovo vůle vydržet velmi nepříjemný střet s nechutně vyobrazenou otevřenou ránou. Tímto snímkem si Lynch krátí volný čas při problémové realizaci Eraserhead. Minimálně tak působí a nějakého hodnotnějšího a detailnějšího rozboru si podle mého názoru nezaslouží.
 |
| The Amputee (1974) |
The Amputee
USA, 1974, 5 minut
Krátké shrnutí období raných krátkometrážních snímků (1966 - 1974)
Svoji filmovou kariéru začal David Lynch animovaným Six Figures Getting Sick, ve kterém poprvé použil některé typické rysy rozeznatelné napříč jeho tvorbou. O rok později natočil amatérsky vypadající Absurd Encounter with Fear, ve kterém klade důraz na hororovou atmosféru a odkládá moment překvapení, jehož příchod sice můžeme nazvat typickým příkladem lynchoviny, leč nefungujícím. Po úspěchu SFGS dostal finanční podporu na The Alphabet, se kterou se poprvé dostal do širšího podvědomí a prezentoval své (a jiné) sny a představy v surrealistickém hávu a symbolických obrazech. Díky tomu, že měl na kontě již minimálně dva filmy a připravený scénář na další, mohl čerpat grant od Amerického filmového institutu. Natočil tak The Grandmother, která je silným představitelem jeho tvorby (stylizace, atmosféra, témata, narativní dezorientace) a umožnila mu dále práci na Eraserhead. Než David Lynch vkročil do vod celovečerních filmů, natočil v roce 1974 krátkometrážní snímek The Amputee, ve kterém experimentuje s vyobrazováním nechutností ve statickém obrazu a divák je tak nucen přistoupit na jeho hru.
Pokud jste dočetli až sem, gratuluji. V příštím článku se můžete těšit na Lynchovu prvotinu, která je jeho nejosobnějším filmem a zároveň přehlídkou neuvěřitelné práce s depresivní atmosférou. S přáním kvalitních lynchovských zážitků, Spike17.
