TÉMA: Síla filmového příběhu - Vypravěčský génius Stevena Spielberga - část 1/3

Steven Spielberg. To jméno představuje ve světě filmu pojem, jakým je pro fotbal Pelé, pro hokej Wayne Gretzky a pro Čechy pivo. Jedinečný tvůrce a geniální vypravěč, jenž se v éře Nového Hollywoodu dostal razantně ke slovu, o které se hlásí i po neuvěřitelných čtyřiceti letech. Jeho Čelisti (1975) jsou oficiálně historicky prvním blockbusterem, tedy snímkem, který na tržbách v kinech či na ziscích z merchandisingu pokořil hranici sta milionů dolarů. Legendární E.T. Mimozemšťan (1982) zase držel celých patnáct let pozici nejvýdělečnějšího filmu všech dob, než mu prvenství uzmul Titanic Jamese Camerona. A konečně, kultovní Jurský park (1993) je dodnes zřejmě nejvíce přelomovým počinem v oblasti vizuálních efektů, když dokonale skloubil skutečné mechanické modely pravěkých oblud s pokrokovou prací procesorů. Ale není to pouze famózně vypadající technická stránka, která činí ze Spielbergových děl milované a kulturně hodnotné klenoty - všechny triky slouží v jeho podání primárně rozvoji PŘÍBĚHU. Příběhu, který je takřka od prvopočátků základem hollywoodské kinematografie a který Steven ovládá mistrněji než kdokoli jiný.

Vzpomínám si, že mi bylo asi pět let. Chodil jsem do školky, dělal si kuličky z toho, co jsem našel v nosu, hrál si s figurkami dinosaurů a zřejmě jsem ani nevěděl, jak se jmenuje náš prezident - ale dobře jsem věděl, kdo je to Steven Spielberg. Skoro neminul den, abych si na VHS nepouštěl Jurský park, Indiana Jonese nebo E.T., k čemuž se postupem let přidaly také Čelisti a dvojka Jurského parku. Uměl jsem ty filmy odříkat nazpaměť a pořád mě fascinovaly, pořád jsem v nich nalézal něco nového (k nelibosti mých rodičů a hlavně dědy s jeho silně protiamerickými názory). Tehdy jsem to ještě neřešil a jenom s prstem v nosu tupě zíral, jak ale roky ubíhaly, začínalo mě stále více zajímat, proč se mi to sakra tolik líbí? Proč takovou radost ze sledování u většiny ostatních filmů nepociťuji? A tak se stalo, že v mých patnácti letech, v době, kdy jsem hrál fotbal na nejvyšší možné úrovni a s vidinou zářné budoucnosti jsem dokázal i levou nohu vycvičit z nástroje na opírání na platnou součást hry, jsem usedl k ČSFD a započal "sedící kariéru" filmového maniaka, jenž s elánem hledá nové a nové záblesky tvůrčí geniality, která mi osvítila dětství v podobě Spielbergových výpravných děl. A byť jsem už objevil mnoho neméně nadaných režisérů, na jejichž snímky nedám dopustit (v prvé řadě Kubrick, Fincher, Cameron, Scorsese, Zemeckis, Clint Eastwood nebo Christopher Nolan), pořád je to nevysoký brýlatý sympaťák ze Cincinnati, jehož tvorbu hltám ze všech nejraději a který mě k tomu, jak na filmy dnes nahlížím, přivedl.

"Pokud zrovna nemám příběh k vyprávění, je horor se mnou žít." - Steven Spielberg

Jak to tak ale bývá, když se někdo stane fenoménem a hodně se o něm mluví, vynoří se řada lidí, kteří mu nepřejí a cítí se být předem otráveni vším, co daný člověk vytvoří. Nehodlám sobecky tvrdit, že je Spielberg bezchybný filmař a ztělesnění dokonalosti - i já nemám některé jeho počiny příliš v lásce. Ale obzvlášť poslední dobou bývají jeho filmy podrobeny přehnané kritice jenom proto, že "už to není Indiana Jones" a že věčné dítě Spielberg si potrpí na pozitivní uzavření svých příběhů. A tak v době, kdy představují vrchol zábavy třaskavé superhrdinské atrakce, odchází citlivě a s láskou odvyprávěné snímky jako Válečný kůň (2011), Lincoln (2012) nebo Obr Dobr (2016) ze schůzek s diváky se svěšenou hlavou.

A jelikož máme za dveřmi potenciálně oscarovou konverzačku The Post, s níž Steven vstoupí na obdobnou půdu kinematografie faktu, jakou například předloni opanoval veleúspěšný a bez debat úžasný Spotlight, a kterou už nyní znovu provázejí rozporuplné divácké reakce, spontánně jsem se rozhodl, že si trochu posvítím právě na ta Spielbergova díla, která jsou všeobecným míněním podhodnocována. V následujících řádcích se tedy nehodlám věnovat jeho analyticky skrz na skrz rozpitvaným nejslavnějším snímkům, nýbrž se zaměřím na hůře docenitelnou, skrytou genialitu Spielbergova vypravěčství, přítomnou v řadě jeho děl, které většinové publikum označilo za příliš sentimentální, zastaralé, upovídané nebo dokonce hloupé. Nebudu nikomu cpát vlastní názor, chci pouze přinést trochu jinou alternativu čtení těchto filmů, od nichž se vzhledem ke statutu Spielberga coby mainstreamového, pro méně znalé dokonce blockbusterového režiséra, očekávalo často něco jiného, než s čím nakonec přišly.

___________________________________

Ztracený svět: Jurský park 

Neúprosně rytmizovaná akční jízda

ČSFD: 66%

IMDB: 6,5/10

Rotten Tomatoes: Kritici - 5,6/10; Diváci 3,2/5

Začnu možná trochu překvapivě u filmu z devadesátých let, kdy byl Steven po ohromných úspěších Jurského parku a Schindlerova seznamu neochvějně hollywoodským number 1. Po čtyřleté tvůrčí odmlce totiž doputovalo do kin první pokračování filmového fenoménu o pravěkých ještěrech, které mělo být kvalitativní sázkou na jistotu, ale dosud víceméně neomylný Spielberg se svými akčními ambicemi tentokrát narazil na nečekaný divácký odpor. Snímku se pochopitelně finančně dařilo a při rozpočtu kolem 73 milionů dolarů vydělal celosvětově milionů skoro 620, jenže ohlasy natěšených fanoušků nebyly a dodnes nejsou kdovíjak příznivé. Scénáři je vyčítáno množství logických chyb, temnější charakter s hustou akcí a mnoha aktéry lidem nesedl a závěrečná procházka T-Rexe velkoměstem představuje pro mnohé špatný vtip, kterým Steven rozjetý příběh definitivně pohřbil.

Jasně, nedočkáme se hladce odvyprávěného díla jako v případě jedničky, která navíc měla nespornou výhodu v tom, že zkrátka byla první a divákům padala v kině během trikových sekvencí čelist až do nižších řad, jenže to absolutně nic nemění na faktu, že i druhý díl je po režijní stránce na formální špici. V celém sto třiceti minutovém snímku není jediná scéna, která by nebyla pro pozdější vývoj či pro představení a formování postav naprosto nezbytná a opodstatněná. A stejně tak i celá struktura vyprávění je podobně promyšlená jako v prvním filmu, jen se opírá o jiné dominanty a přizpůsobuje se sjednocování skupinek postav namísto jejich neustálému odlučování. Už úvodní scéna, kdy je malá holčička mimo záběr napadena hejnem drobných dinosaurů, má obdobnou funkci jako první scéna v jedničce - Spielberg jednak navnadí diváka tím, že mu příliš neukáže, a zároveň si připravuje podklad pro budoucí střet lidských hrdinů s malými potvorami, jež není radno podceňovat. Zatímco jednička bravurně fungovala se svým pyramidovým systémem příběhu, kdy se jednotliví dinosauři nejprve náznakově divákovi "představili" (nejprve raptoři v úvodu, poté postupně brachiosaurus, dilophosaurus, T-Rex a nemocný triceratops) a poté nastupovali na scénu v opačném pořadí a v celé své kráse (T-Rex, dilophosaurus, brachiosauři a nakonec raptoři), dvojka už na oddalování střetu s hlavními atrakcemi sázet nepotřebovala. Po úvodním napadení mladé dívky následuje patnáctiminutová expozice, během níž na scénu vstupují a první karty vykládají starý známý Ian Malcolm a jeho náctiletá dcera Kelly, Nick a Eddie - dva členové expedice, která jede zmapovat terén dosud utajovaného dinosauřího ostrova, milionář Hammond, který zajistí Malcolmovu motivaci pro účast v expedici, a Hammondův synovec Ludlow, stojící v čele společnosti InGen. Poté se dění na 81 minut přesunuje na ostrov, kde Spielberg rozjíždí důmyslně rytmizovanou a v závěru doslova ďábelskou akční jízdu. Vyprávění se zde strukturuje do jedenácti vzájemně propojených bloků, jejichž časové intervaly se mění v závislosti na stupňování gradace a v každém z nich dochází k zásadnímu vývoji kolem za a) představování nových postav, b) vytváření dějových podnětů pro bloky následující, c) vsazování postav do různých nebezpečných situací v různých prostředích. První blok představuje jednak ostrov (místní zdejším ostrovům říkají "Pět smrtí"), jednak postavu Sarah Hardingové, Ianovu přítelkyni, jejíž přítomnost na ostrově byla Malcolmovou motivací pro příjezd, a jednak prozrazuje, že jeho dcera se ukryla v karavanu a na ostrov také dorazila. Zároveň se objevují první dinosauři - jedná se o býložravé stegosaury, jejichž mládě Sarah fotografuje a hladí, načež ji rozzlobení rodiče málem udupou. V dalším bloku přilétá na ostrov druhá, velmi početná a dobře vybavená expedice, vedená Ludlowem a charismatickým lovcem Rolandem (btw. nejlepší role skvělého Peta Postlehwaitea). V sekvenci plné úžasných kamerových jízd se divák vydává na hon na dinosaury a na mizanscéně se zjeví najednou tolik pravěkých tvorů (opět pouze býložravých), kolik jich nebylo možné spatřit v celém prvním dílu dohromady, čímž Spielberg vhazuje publikum nekompromisně do víru jejich přirozeného prostředí. Ve třetím bloku se již dostává na masožravce - nikoli náhle a násilně, nýbrž opět prostřednictvím chytrých náznaků a pomalého budování napětí. Ludlow šlápne do velké stopy T-Rexe, chladnokrevný lovec Dieter Stark (výborný Peter Stormare) zažene paralyzérem jednu z vlezlých potvůrek, které se objevily v úvodní scéně, a Roland s parťákem Ajayem objevují tyranosauří hnízdo s mládětem, které použijí jako návnadu ve snaze odchytit dospělého samce. Zároveň sledujeme Sarah a Nicka, kteří osvobozují odchycené dinosaury z klecí, následkem čehož nastane v táboře druhé expedice naprostý chaos, Roland s Ajayem jsou nuceni opustit své lovecké pozice a Nick bere zraněné tyranosauří mládě a odváží ho se Sarah do karavanu. Následují dva silně provázané bloky. V prvním (čtvrtém celkem) ošetřují Nick a Sarah v přívěsu mládě, zatímco Ian, jenž má zlé tušení, odvádí Kelly za Eddiem do výškového posedu. Ve chvíli, kdy se ozve známý tyranosauří řev, začíná pátý blok, v němž přichází na scénu rodičovská dvojice T-Rexů, přivolaná ke karavanu skřekem mláděte, jemuž se Sarah a Nick snaží pomoci a Ian se vrací, aby je varoval před blížícím se nebezpečím. V neúprosně adrenalinové sekvenci, která je co do tvorby napětí zřejmě vrcholem všech filmů série, tyranosauři nejprve vytlačí přívěs na hranu útesu. Zachráncem je Eddie, který viděl předtím tyranosaury přicházet z výškového posedu. Eddie hází uvězněné trojici lano a sám pomocí navijáku na autě tahá napůl spadlý přívěs zpět z propasti, když se nenasytná dinosauří dvojice vrací a z Eddieho se stane jednohubková večeře. Karavan padá, ale díky upevněnému lanu se všichni zachrání a sekvence končí, když Roland pomáhá Sarah vyšplhat přes okraj a obě dosud oddělené skupinky postav se konečně setkávají, provázáni těžkou újmou na zařízení a vlastními činy (Sarah s Nickem pustili dinosaury, kteří zničili tábor a auta, Roland zranil mládě, které vedlo ke zničení druhého tábora).

Ztracený svět: Jurský park (1997)

Následuje krátký informační blok, kde se nově vytvořená skupina domlouvá na dalším postupu - přemístit se ke komunikačnímu středisku, odkud lze zavolat o pomoc. Ludlow zároveň varuje před raptory, kteří hnízdí ve vnitrozemí, a Sarah upozorňuje, že únosem mláděte bylo narušeno teritorium T-Rexů, kteří tak mohou být stálou hrozbou. Film tedy připravuje diváka na možné scénáře a vyvolává permanentní starost o postavy.  Od sedmého bloku se tempo začíná značně zrychlovat, časové intervaly krátit a jednotlivé sekvence jsou pevněji prostorově a kompozičně propojeny. Dvouminutové putování střídá blok věnovaný Starkovi, který v lese nedopatřením zabloudí a je uštván a roztrhán drobnými dinosaury z úvodní scény - Spielberg tak zužitkovává její význam a vsazuje ji do systému propletených motivů. V devátém bloku se ocitáme ve spícím táboře, kde se objevuje znovu tyranosauří samice. Sekvence se postupně vyvíjí a ze stanu, kde spí Sarah a Kelly a kam T-Rex strká čumák (a divák si z prvního dílu pamatuje, že dvojice musí zůstat nehnutě v klidu, aby ji nespatřil), ke zběsilému hromadnému úprku před predátorem do jeskyně za vodopádem, přičemž Spielberg navíc prostřihává na Rolanda, který trefuje uspávací šipkou samce. Blok končí, když do jeskyně vbíhá neočekávaně Ian, a volně se přechází do další sekvence, kde jsou lidé při útěku skrze vysokou trávu ohrožováni poslední zbývající a naznačovanou hrozbou - raptory. Ke komunikačnímu středisku se podaří dostat pouze titulní čtveřici, Nick úspěšně zavolá o pomoc a jedenáctý blok představuje dynamickou naháněnou mezi lidmi a raptory, která se postupně odehrává v autě, uvnitř budovy, v horních patrech i na střeše. Vše končí příletem vrtulníku, který Nicka, Iana, Sarah i Kelly odváží. Část na ostrově je završena krátkým dovětkem, v němž pracovníci InGen připravují odchyceného T-Rexe na převoz do civilizace a Ludlow rozkazuje najít mládě, které chce také přepravit.

Ztracený svět: Jurský park (1997)

Na posledních dvacet minut se děj přesouvá zpět do města, kde scénář překvapuje nečekaným tahem - vypouští nadopovaného tyranosaura na hodokvas do zalidněných ulic, čímž chce film názorně deklamovat zajeté motto série, že "Život si najde cestu" a že je neuvážené a naivní, když se člověk snaží podmanit přírodu a zavřít ji do klece. A jakkoli vyznívá celá závěrečná část ve vztahu k předešlému vývoji příběhu neadekvátně a pro většinu diváků nepochopitelně, i zde dokázal Spielberg předvést svůj režisérský um a rytmus vyprávění srovnat okamžitým zařazením nového macguffinu a navýšenou dynamikou střídání scén a křížového střihu. Namísto toho, aby se tempo zvolnilo a stejně jako na ostrově postupně stupňovalo, Spielberg využívá promyšleného vizuálního vyprávění, aby se rytmicky co nejvíce přizpůsobil rozjetému schématu. Mluvím teď především o scéně, která vrtá hlavou snad všem lidem, co film viděli - do doků v San Diegu doslova narazí loď s "uspaným" tyranosaurem, přičemž lidé na palubě jsou zmasakrováni a po otevření nákladového prostoru vyskakuje čilý T-Rex, jenž prchá na procházku městem. Co členy posádky zabilo, když byl tyranosaurus očividně uvězněn a měl být pod sedativy? Spielberg na to pokládá odpověď v průběhu filmu i ve scéně samotné. Ještě před příjezdem na ostrov představuje Eddie Ianovi vzduchovou pušku a šipky se silným jedem, který by člověka okamžitě usmrtil a na nějž údajně není protijed. Později ve scéně, kdy tyranosauři zavítají do spícího tábora, Roland chce jednoho střelit, ale kdosi mu sebral náboje, tudíž si bere právě Eddieho pušku s šipkami, jíž T-Rexe zasáhne. Při odletu hlavní čtveřice vrtulníkem se dozvídáme, že náboje mu předtím vzal ekologický aktivista Nick, který je teď zahodil. Poté, co tyranosaurus vyběhne z nákladového prostoru, baví se Sarah se členem týmu InGen, jenž tvrdí, že T-Rex po zásahu šipkou umíral, a tudíž mu dali silnou dávku protilátky - tím pádem se vysvětluje jeho čilost. Tyranosaurus tedy během plavby zřejmě z nákladového prostoru unikl, pozabíjel posádku a poté, jak naznačuje záběr na mrtvou ruku, která stále svírá ovladač na otevření a uzavření nákladového prostoru, se ho podařilo uzavřít zpět. Spielberg zde tedy napravuje nejasnost scénáře promyšleným vyprávěním pomocí obrazu a nemusí pasáž s vyvražděním posádky vůbec zahrnovat do syžetu.

"Za nejúžasnější věc považuji, že každý člověk, který zhlédne jakýkoli film, přichází s celým souborem vlastních zkušeností a zážitků. Skrze opatrnou manipulaci a dobré vyprávění můžete kohokoli přimět, aby ve stejnou chvíli tleskal, smál se a byl vystrašen." - Steven Spielberg

Film poté vrcholí naháněnou mezi tyranosaurem a Ianem se Sarah, kteří využívají stejně jako původně Roland naříkající mládě, aby dostali jeho otce zpět do nákladového prostoru lodi, kde je nakonec zabit i "záporák" filmu Ludlow. Vyprávění tak uzavírá všechny linie a končí televizním vysíláním o převozu T-Rexe zpět na ostrov a krátkou scénou z ostrova, kde dinosauři poklidně žijí bez zásahu člověka.

Ztracený svět: Jurský park (1997)

Spielberg tedy dokázal vyprávění znovu promyšleně uspořádat tak, aby zajistil divákovi nerušenou a silně gradující smršť velké hollywoodské zábavy a vynalézavých postupů. Příběh v jeho podání nepřešlapuje ani chvíli na místě a zásluhou vždy perfektně zvolené komunikativnosti a režijních nápadů je z jednotlivých scén vymačkávána poctivá dávka napětí - při přepadení karavanu tyranosaury je divákovi nejprve z výškového posedu, kde se ukrývá Eddie, Kelly a Ian, naznačeno, že se predátoři blíží, ale na varovný telefonát Nick se Sarah nereagují, protože mají moc práce s mládětem. Následně volá z posedu Kelly, že predátoři s navráceným mládětem odchází pryč, takže jejich rázný návrat je neočekávaný a efektivní. Během scény s visícím karavanem zase Spielberg chytře využívá praskajícího skla, které coby krátký deadline umocňuje infarktovost sekvence. A už byla řeč o soustavné komunikaci s divákem v průběhu celého filmu a popisem děje jsem se snažil vysvětlit usouvztažnění jednotlivých bloků, kdy se téměř každý liší charakterem výpravy a významovou funkcí, ale dohromady jsou pevně spjaty a promyšleně se vyvíjejí i jako jednotný systém - zpočátku je každý blok víceméně sjednocen na úrovni prostoru, postupně se navyšuje užití křížového střihu (Sarah a Nick osvobozují zajatá zvířata × Ludlow dělá ve stanu reportáž o plánech InGen; trojice uvězněná v karavanu × záchranář Eddie; ztracený Stark × odpočívající zbytek výpravy atd) a blok s velociraptory už s prostorem vyloženě blbne (Ian v autě - Sarah s Kelly se podhrabávají pod dveřmi - Kelly využívající lešení pod stropem jako hrazdu - Sarah na střeše). Závěr ve městě pak baví nejprve přepínáním mezi nenažraným T-Rexem a Ianem se Sarah a poté honičkou, v níž se rázem syžet soustředí jen na ujíždějící dvojici.

A samozřejmě, snímek vyloženě zdobí bravurní práce s kamerou, střihem, zvukem a zvukovými efekty. Na to, že jde o akční film, Spielberg střihá velmi střízlivě, nechává Kaminskiho vyřádit na působivých kamerových jízdách a inscenuje akci v dlouhých záběrech a do hloubky pole, přičemž dynamiku jim udává především pohyb postav a kamery a zmíněný zvuk. Ten zároveň slouží jako hravý prostředek ke kompozičně silnému provázání scén - ty bývají jednak dopředu ohlašovány dialogovými háčky ("Jak ho najdeme? - Podle řevu"), nebo jsou propojeny zvukovým efektem (úvodní scéna končí vyděšeným křikem matky napadené holčičky, načež se střihá na zívajícího Malcolma a ženský křik se prolíná se zvukem přijíždějící podzemky). Výbornou práci odvádí znovu John Williams, jehož ústřední motiv nádherně dokresluje působivou dobrodružnou i hororovou kulisu.

Tím slavnostně ukončuji první část třídílného cyklu o částečně znesvěcených filmech Stevena Spielberga a doufám, že těm z vás, kteří dočetli až do konce, ať už máte Ztracený svět rádi či nikoli, jsem přinesl alespoň trochu osvěžující a netradiční pohled na to, jak se režisér Spielbergova formátu projevuje ve výstavbě vyprávění snímku převážně akčního a na první pohled primitivního. Určitě chápu negativní postoj k filmu tak problematickému v porovnání se snadno stravitelnou jedničkou, ale snažil jsem se ukázat, že Spielbergovy filmy zkrátka není radno podceňovat a možná se vyplatí u nich nevypínat mozek a trochu přemýšlet. V příští části se podíváme na zub famóznímu Lincolnovi a nyní hurá do kina na Akta Pentagon - každý Stevenův film je přece svátkem. :))

Ztracený svět: Jurský park / The Lost World: Jurassic Park

USA, 1997, 129 minut

ČSFD.cz