TÉMA: Nejkrásnější záběry historie

Filmy tak milujeme a uznáváme proto, že jsou schopny nést inspirativní morální poselství a proměňovat problémy všedního dne v niterný záblesk opouštěné reality. Některé nás mohou naučit historii, jiné burcují naše sebevědomí, další mohou dokonce probouzet city, která nám ve skutečném životě třeba schází. Ale k obdivování pořád zůstává a pro někoho i vystupuje také jejich formální stránka, skrze níž filmaři nechávají své myšlenky promlouvat a přenášet na vnímavého diváka. A zřejmě nejdůležitější formální složkou je samozřejmě práce s kamerou, která celý ten spektákl snímá a zprostředkovává obrazy - tedy to, čemu se tenhle cyklus bude snažit alespoň trochu zajímavě věnovat.

Celková premisa je naprosto jednoduchá. Každý ze zatím nespecifikovaného počtu dílů, jež budou cyklus tvořit, přijde s návrhy sedmi geniálních záběrů, které se nějakým způsobem autorovi vryly do paměti, a ten je tedy považuje za nesmírně cenné ve vztahu k dotyčnému snímku, ke skupině filmů nebo možná i ke kinematografii jako takové. A protože jsme tu všichni pochopitelně nesmírně zdatní a hloubkoví filmoví vedátoři, nebude se popis jednotlivých vybraných "portrétů" omezovat pouze na vyznání lásky k výtvarné estetice záběru, nýbrž se budeme snažit komplexně vysvětlit, z jakého důvodu považujeme zrovna tenhle screenshot za hodný vyzdvihování a čím to, že tak působivý nebo vlivný podle nás je. Filmy bez kamery by byly asi jako fotbal bez míče, proto chceme jednoduchou cestou vzdát hold jinak poměrně přehlíženým kameramanům, popřípadě snad také objasnit pro někoho skryté kouzlo čistě vizuálního vyjadřování a vyprávění.

Na závěr bych ještě rád upřesnil, že záběry se budou v jednotlivých částech cyklu objevovat z čistě subjektivní iniciativy toho kterého autora. Neočekávejte žádný chronologický průřez dějinami práce s kamerou ani to, že každý slavný tvůrce dostane maximálně jednu zmínku. Nechte se překvapit, o čem bude zrovna řeč, stejně jako my se necháváme překvapovat, jakou líbeznou kulišárnu si pro nás při sledování filmových děl připraví věhlasní i neznámí páni kameramani. Zde je prvních sedm vyvolených...
_______________________________________________________________________________________________________________________

E.T. - Mimozemšťan

Režie: Steven Spielberg, 1982   |   Kamera: Allen Daviau

Je vůbec možné začít něčím jiným než dost možná nejslavnějším záběrem filmové historie, který s přesností okamžitě identifikuje každý, kdo se o západní kulturu jen trochu zajímá? Když roku 1982 vzkřísil Steven Spielberg dobrodružství o roztomilém mimozemšťanovi s dlouhým krkem, přepsal tím celé dějiny kinematografie. Nejenže měl na svědomí nejvýdělečnější projekt té doby, ale pod rukama mu vykvetl rodinný příběh, který zcela posunul hranici tolerované sentimentality ve filmu a rázem se stal nehynoucím kultem pro většinu civilizovaných domácností s dětmi a televizorem. A je to právě tenhle magicky komponovaný záběr, na němž mlaďoučká Drew Barrymore přelétává na kole před impozantně zářícím měsícem, který mluví za celý film a nejlépe odráží tu všudypřítomnou dětskou fascinaci, touhu poznat nepoznané, dotknout se hvězd a zjistit, co je za nimi. Je to moment, jenž opakovaně dojímá k slzám a představuje jeden z nejzásadnějších záchytných bodů Spielbergovy zasněné a rodinné duše – o tom ostatně svědčí i fakt, že právě v tomto záběru našlo později své logo veleúspěšné a nepřekvapivě pojmenované studio DreamWorks.

Zloději kol

Režie: Vittorio De Sica, 1948   |   Kamera: Carlo Montuori

Italský neorealismus už konzumním divákům v současnosti moc neřekne, ale pravdou zůstává, že dodnes patří k nejvlivnějším národním hnutím na poli filmu vůbec. Tvorba založená na realitě běžného života okouzlila ve čtyřicátých letech celý svět a její základní postupy jako využití neherců, natáčení v reálných lokacích nebo stylistický minimalismus inspiroval mnoho slavných filmařů nejen italského původu (své by mohli povídat například tvůrci české nové vlny v šedesátých letech). A neexistuje lepšího příkladu její působivosti, než jakým jsou Zloději kol od režiséra Vittoria De Sici. Depresivní příběh otce a syna, kteří hledají v okolním nepřátelském světě ždibíček slušnosti a pochopení, patří jednoznačně k nejsilnějším a nejhodnotnějším dílům celých 120 let kinematografie. Otcovi, jenž právě těžce získal práci lepiče plakátů, je ukradeno jízdní kolo, které představuje hlavní podmínku tohoto zaměstnání. Společně se svým synem otec zoufale hledá zloděje, což oba hrdiny přivádí až do záběru, který jsem z filmu vybral. Hustě prší a všichni lidé v pozadí se choulí pod improvizačními přístřešky, jen dvojice nešťastných hrdinů pokračuje v bezcílném pátrání po tak prostém, ale zároveň v podstatě nedosažitelném předmětu. Všimněte si přitom, že záběr je situován do prostředí, kde se to jen hemží věcmi podobnými gumám z jízdních kol - jako by se sama mizanscéna hrdinům vysmívala. Depresi samozřejmě ještě umocňuje ono zmíněné realistické podání, když víme, že herci se skutečně potácí deštěm, nikoli pod sprchou ve filmovém studiu.

Pátá pečeť

Režie: Zoltán Fábri, 1976   |   Kamera: György Illés

Snímek, o němž už na našich stránkách padla zmínka v článku o nejlepších maďarských filmech, si zaslouží vyzdvihnout i nyní. Režisér Zoltán Fábri pracoval společně s kameramanem Illésem převážně v uzavřených interiérových prostorech, kde vytvořili nervózní psychologickou kulisu a inspirativní symboliku vázanou na zodpovězení jedné z největších morálních otázek lidstva. Zatímco v první polovině poznáváme postavy, kteří spolu o zásadním problému (Je lepší fyzicky trpět a vést počestný život nebo si žít jako sultán na úkor ubližování ostatním?) diskutují, v závěru jsou vystaveni situaci, v níž je třeba přijmout jedno z východisek za své – musí dát pohlavek zbitému a svázanému chudákovi, jinak je čeká smrt. Nejsilnější a z cinefilního hlediska nejkrásnější záběr přichází ve chvíli, kdy se poslední přeživší natahuje k „Ježíšovi“, aby ho z donucení a zahanbeně praštil. Divák vidí do tváře svázaného, zatímco „bičující“ je zabírán zády ke kameře, celý schoulený a provinilý, čímž je dosaženo absolutní pocitové katarze.

Východ slunce

Režie: Friedrich Wilhelm Murnau, 1927   |   Kamera: Karl Struss, Charles Rosher

Když se řekne němá éra, většina si v souvislosti s kinematografií vybaví zřejmě grotesky od Charlieho Chaplina nebo možná horor Upír Nosferatu (1922). Jen málokdo si vzpomene na jiný snímek průkopnického režiséra Friedricha W. Murnaua, jenž stojí i za výše zmíněnou expresionistickou upířinou. Tím filmem je Východ slunce z roku 1927, tedy z dob, kdy se už Murnau profiloval coby respektovaný hollywoodský tvůrce. Příběh o dvou zamilovaných lidech, jejichž vztah v průběhu prochází dramatickým vývojem a může dost dobře symbolizovat celoživotní souznění dvou spřízněných duší, je předkládán z pohledu vyprávění velmi klasicky, zatímco z pohledu stylu se režisér vyžívá ve všemožných střihových a trikových postupech té doby, takže radost ze sledování by měl mít každý divák, který se jen trochu o vývoj a užití stylistických prostředků zajímá. Vybraný záběr je vlastně jen obrazem z působivé sekvence, kdy hlavní hrdina kráčí nocí a kamera ho dlouhou jízdou následuje. Muž právě jde na tajnou schůzku s jeho milenkou, kde se má rozhodnout, jak naloží se svým osudem a především s osudem jeho manželky. Na první dobrou je zřejmé, že záběr je mistrovsky rozvržen a komponován tak, aby co nejvěrohodněji zobrazil duševní rozpolcenost hrdiny a zádumčivost atmosféry. Muž se drží na pravé straně rámu, zatímco zbytek záběru opanují majestátní měsíc a jeho magický svit, kteří vrhají na postavu světlo jako na předem odsouzeného. Nádherné osvětlení dává možnost vyniknout zamlžené krajině a udělat i z lidské postavy jen mlhavou siluetu, utopenou v tísnivé situaci. Je to záběr, který stál u zrodu podobně laděných kompozic s měsíční krajinou, v historii filmu tak využívaných a oblíbených - a je to dodnes zřejmě nejklasičtější a nejkrásnější zástupce.

Eso v rukávu

Režie: Billy Wilder, 1951   |   Kamera: Charles Lang

Dnes u nás takřka neznámé dílo hollywoodského klasika Billyho Wildera zůstává i po téměř sedmdesáti letech myšlenkově aktuální. Příběh o Leo Minosovi, který, zasypán po nehodě v dolech, odevzdaně vyčkává na pomoc zvenčí, je kousavým a pravdivým vyobrazením mediálního světa, zcela netečného k utrpení jednotlivce. Jakmile neúspěšný novinář v podání Kirka Douglase v lítém honu za kvalitními zprávami roznese, že Minosa bojuje o život, na pomoc mu nespěchají jen desítky záchranářů, z místa neštěstí se zároveň stává turistická atrakce a lůno novinářů, dychtících po čerstvých zprávách. Skoro nikoho přitom moc nezajímá, že pod jejich nohama pomalu vyhasíná jeden mladý život. Vše nejlépe dokumentuje záběr, na kterém se Douglas ocitá na vysokém pahorku, připomínajíc moderátora, jenž tlumočí dění ohromné změti automobilů, pouťových atrakcí a lidí pod sebou. Vypadá to, jako kdyby všichni přihlíželi nějaké významné sportovní události, a přesně toho také chtěli Wilder a kameraman Hugo Friedhofer precizním rozvržením záběru dosáhnout.

Sladký život

Režie: Federico Fellini, 1960   |   Kamera: Otello Martelli

Federica Felliniho má mnoho diváků jistě zapsáno coby nejlepšího italského filmaře všech dob. Aniž bych chtěl toto tvrzení podporovat nebo vyvracet, musím doplnit, že jeho Sladký život rozhodně je jedním z nejlepších italských filmů. Obraz společenské smetánky, znuděné a demoralizované vlastním přepychem a možnostmi, nepostrádá pro Felliniho typický narativ založený na epizodismu, šarmantního Marcella Mastroianniho a notnou dávku obrazové symboliky, v níž se musí divák snažit číst, aby mohl pobrat nabízené významy. Pro mnohé bude jistě nejslavnějším momentem filmu záběr na švédskou divu Anitu Ekberg, která se spoře oděná čvachtá ve fontáně, ale já jsem vybral úryvek ze závěrečné scény, kdy se skupinka bohému po hodně úchylné párty ráno přesouvá na písečnou pláž. Všichni se dál oddávají zábavě, jediný Marcello zkroušeně posedává ve svém perfektním obleku v popředí a hledí kamsi do dáli. Záběr sám o sobě nejspíš neřekne tolik, ale ve vztahu k celému filmu i k Felliniho tvorbě je klíčový a mnohovýznamový – stejně jako například ve své starší Silnici končí režisér příběh scénou na mořském pobřeží, které je pro něj metaforou na morální očistu a krásu. A to platí samozřejmě i pro Sladký život – po tomto záběru se totiž střihá na detail obličeje mladé nezkažené dívky, která symbolizuje Marcellovu možnost definitivního vykoupení. To na ní v tomto promyšleně poskládaném záběru hledí a přeje si, aby tu možnost mohl využít. A jak to s ním dopadne? To už koukněte sami….

Občan Kane

Režie: Orson Welles   |   Kamera: Gregg Toland

Sice je to asi to nejhorší, co můžu s přihlédnutím na zadání celého cyklu napsat, ale tady skoro není, co dodat. Občan Kane geniálního Orsona Wellese je veličinou, která bude všechny úspěšné i neúspěšné filmaře už na věky věků fascinovat. Welles totiž vytvořil tehdy nebývale odvyprávěný skvost s památným MacGuffinem (pro ty, co se ztrácí: MacGuffin = dějový nástroj v podobě vytyčeného cíle, který vede motivace postav; často nemusí vysvětlovat vyústění příběhu) a zároveň působivě sestavenou formální kulisu, v níž vesele spojoval pomocí zadních projekcí vzájemně oddělené prostory a šachoval s pohyby kamery, prolínačkami či více-expozicemi. Památných záběrů je ve filmu tolik, že rozhodně nestačí vyzdvihnout jen jediný. Mezi ty úplně nejslavnější ale bezesporu patří ten, který vidíte výše - tiskový magnát Kane se na vrcholu moci vypíná na řečnickém pultu, přičemž ho ještě vyzdvihuje jeho vlastní plakát s obrovským titulkem s jeho jménem. Vše je snímáno z mírného podhledu, aby byla zdůrazněna jeho dominance, a promyšlenost mizanscény korunuje Kaneův rozmáchlý postoj ve vztahu k jeho zbývajícím spoluhráčům, kteří, snímáni pouze od hrudi výš, budí dojem obyčejných poddaných či okouzleného davu. Pokud jste film ještě neviděli, koukejte to napravit - je to totiž zhmotněná učebnice filmařství, ne pouze několik hezky komponovaných záběrů jako tento.

Tímto slavnostně ukončuji první část povídání o nejkrásnějších filmových záběrech. Doufám, že se vám četlo dobře, že jste získali nějakou inspiraci a že já i mí kolegové nebudeme v budoucnu tak líní, aby tenhle úvodní díl nebyl zároveň tím posledním. Tak zase někdy...