Subsvět

Hra o trůny, největší televizní fenomén všech dob, který se velmi rychle stává novou popkulturní baštou střídajíc Pána prstenů či Harryho Pottera , dospěl k závěru své sedmé a zároveň předposlední série. Během sedmi epizod jsem mohli sledovat osudy oblíbených i nenáviděných hrdinů jako Tyrion, Jamie, Cersei a Jon Sníh, kterak se vyrovnávají s dlouho očekávaným příchodem Matky draků Daenerys Targaryen do Západozemí, s neméně trpělivě oddalovanou expanzí děsivého vojska Nočního krále, s touhou po moci a po pomstě či s díly scénáristů, kteří paralelně se zvýšeným objemem finančních odměn a nákladů výživně obměňují charakteristickou tvář celého seriálu a znatelně se přizpůsobují mohutnému nátlaku okolního mediálního světa, jenž chrlí jednu nadšenou fanouškovskou teorii za druhou a strhává Hru o trůny k tomu, aby už nebyla tak ryzí, intelektuální a nepředvídatelná jako v jejím počátku.

V čase, kdy se v kinech prohání už třetí filmová verze Spider-Mana, poprvé zapojeného do MCU (filmového vesmíru Marvelu), mne napadla myšlenka, napsat něco o starších "bratříčcích". Tato myšlenka se později smrskla pouze na Raimiho fantastickou trilogii, jelikož na psaní o pavoučích filmech s Garfieldem nemám sílu. Zároveň se pokusím i o věcné shrnutí nového Spideyho, respektive načrtnutí důvodů, zda a proč má cenu, vydat se do kina.

Po více než rozporuplně přijímaném Prometheovi (2012) útočí oslizlé monstrum na divákovy nervové závity v rámci prequelu legendární sci-fi série už podruhé, přičemž tentokráte nasliboval režisérský veterán Ridley Scott krví a násilím nahuštěnou hororovou pecku, čímž dopředu vystřelil má očekávání vskutku až do vesmírných výšin a zasloužil se o to, že se Covenant posunul mezi mnou nejočekávanější filmy celého roku, společně s Válkou o planetu opic (2017) a Blade Runner 2049  (2017) . Jestli bylo mé přehnané nadšení na místě, to Vám prozradím rovnou - nebylo.

Guy Ritchie patří mezi ty režiséry, v jejichž filmografii se vyloženě špatný film hledá těžko. Není proto divu, že já fanda filmů jako je Podfu(c)k (2000) nebo Sbal prachy a vypadni (1998), byl na Krále Artuše přinejmenším zvědavý. Můj zájem vzrostl ještě o to víc, když jsem zjistil, že by se z Artuše mohla časem vyklubat hexalogie. Jestli však ve vás doutnala stejná očekávání jako ve mně, věřte, že rozhodně nevzplanou. Ne že by byl film vyloženě špatný a že byste se při odchodu z kinosálu museli proklínat, ale na nějaký revoluční snímek to taky nevypadá.

Jordan Peele si v tomto roce přímo ukázkově plní svůj americký sen. Coby dosavadní komik na youtube a velký fanda hororového žánru, který už se stihl v minulých letech objevit před kamerou v několika televizních seriálech, uvádí do kin svůj celovečerní debut Get Out , rasově provokativní hororovou satiru, která dokázala něco, co se naposledy povedlo jedničce  Paranormal Activity (2007) – vydělat jen v Americe více jak třicetinásobek svého rozpočtu a, čímž tohoto předchůdce značně překonává, stát se nejlépe hodnoceným hororem za posledních třicet let. Pojďme se nyní krátce pozastavit nad tím, z čeho všechny ty kladné ohlasy vlastně vyplývají…

Další citelná ztráta včera zasáhla filmový svět. Ve věku 73 let zemřel na následky rakoviny režisér, producent, scénárista a příležitostný herec Jonathan Demme. Tvůrce jednoho z nejvýznamnějších hollywoodských filmů 90. let, legendárního Mlčení jehňátek (1991), sice v poslední době přilnul zejména k producentské činnosti a na úspěch zmíněného trháku nikdy nenavázal, ale přesto je příhodné jeho památku alespoň krátce uctít, byť jen několika větami a zajímavostmi o jeho životě a nejslavnějším filmu, kterým se zapsal do filmových éterů nesmazatelným písmem.