RECENZE: Raw - Intenzivní přeměna s dávkou bizarnosti
V rámci nezávislé kinematografie není v posledních letech nouze o netradiční artové filmy, lze zmínit například Neon Demon (2016) nebo Švýcarák (2016). Avšak belgicko-francouzské Raw, jenž si u diváka vytváří nálepku nejen filmu netradičního, ale také filmu bizarního, předkládá nezaměnitelný přístup včetně šokujících momentů, surovosti či opravdu těžko popsatelných záběrů definujících hlavní hrdinku Justine. Na důsledky režie třiatřicetileté Julie Ducournau se podíváme v následující recenzi.
Divák je po úvodních titulcích vhozen do děje poměrně násilně a statickými záběry je uvězněn v útrobách omezené narace, která velmi intenzivně zpracovává divácký zájem, přičemž na povrch vystupuje velké množství otázek. Ty jsou ovšem náhle uťaty a rázem se dostáváme k hlavní hrdince představené jednoduchými náznaky aneb inteligentní mladá vegetariánka vydávající se na vzdálenou veterinární školu, kde probíhá, v rámci příběhu, velmi agresivní uvítání "bažantů" zahrnující potupné rituály zakončené krvavou žní, včetně pojídání syrových orgánů, což chvíli v rámci přístupu studentů a okázalého stylu připomínalo i japonské Drsné jaro (2001). Stylistické podání zmíněných rituálů je rozhodně tou nejzajímavější částí, přičemž časté využívání polodetailů/detailů hlavní hrdinky skvěle rámuje její emoční vypětí a náhlou změnu okolního světa poměrně výstřední vysoké školy. Chybí zde ovšem lehce průzračnější vykreslení její charakteristiky, což by napomohlo širšímu rozvíjení postavy, divák tak dostává "pouze" spíše explicitní, nikoli psychologickou sondu do kontrastní přeměny z vegetariánství na kanibalismus.
 |
| Justine (Garance Marillier) |
Ona přeměna je však stěžejním bodem filmu a je načrtnuta opravdu poutavým způsobem, následně doplněným postavou starší sestry, která napomáhá divákovi chápat různé kauzální souvislosti. Kde bohužel film lehce tápe je zhruba prostřední část, nejvýrazněji zobrazující touhu po lidském masu a zároveň překládající jednu nechutnou a obtížně sledovatelnou scénu za druhou, přičemž je nepojí žádné výrazné souvislosti rozvíjející hlavní či vedlejší narativní linii a série scén se zdá jako určité stupňování bizarností s cílem co nejvíce přitížit všem žaludečním šťávám. Velká spousta scén je pro velmi otrlé diváky a občasným návalům nevolnosti se většina sledujících nevyhne.
V určité chvíli jde Raw až do příliš nelogických a přehnaných momentů, avšak od úvodních vteřin budovaná atmosféra nechává na mezery zapomenout, přičemž je vytvářena primárně skrze již zmíněné polodetaily/detaily, ale hlavně vynikající hudební doprovod. Syrové (a to doslova) scény jsou podloženy přehnaně epickou hudbou pasující ideálně tak do nějakého závěrečného šokujícího odhalení s neohroženým hrdinou. Je tu ovšem velké ale. Ono to totiž funguje, a to tak dobře, že se funkce hudby velmi výrazně odráží do pocitů samotné hrdinky a umožňuje divákovi lépe chápat či spíše prožívat její činy napříč příběhem. Části reflektující vysokoškolské zábavy, opět zprostředkovány skrze velmi znepokojující scény (párty v márnici), jsou protkány hlasitou hudbou a ztvárněním, jenž připomíná loňský počin německého režiséra AKIZE s názvem Noční můra (2016), avšak na smysly diváka, tyto "klubové" scény nepůsobí tak intenzivně a úderně jako ve zmíněné Noční můře a jsou tak spíše záminkou pro zdůraznění charakteristické přeměny hlavní hrdinky Justine.
 |
| Justine (Garance Marillier) a Adrien (Rabah Nait Oufella) |
Tím se dostáváme k závěrečným prvkům mapující samotnou interpretaci snímku a důležité aspekty vývoje příběhu, tudíž zde musím lehce varovat před možnými spoilery, které eventuálně mohou zkreslit vnímání samotného vyznění filmu při prvním zhlédnutí, což je dle mého společně se zážitkem v kině, jeden z podstatných faktorů k maximálnímu prožití filmu.
Justine tedy zpočátku vystupuje jako uťáplá vegetariánka, která netouží chodit na párty či oddávat se šíleným rituálům, takže jede v zavedené koleji. Právě vegetariánství je zde vedeno jako kontrast k následné přeměně ve "zvíře" praktikující kanibalismus. Ano, hlavní hrdinka se postupnou proměnou vzdaluje antropomorfním normám a stává se zní krvelačná stvůra, které znemožňuje své choutky ovládat alkoholické opojení, což ústí v nepříjemné situace, jak pro Justine, tak pro její okolí, avšak psychický dopad je opět velmi slabý a nedostatečně vykreslený, což je věčná škoda. Teď ale zpět k samotné interpretaci snímku. Důležitým aspektem k pochopení filmu je panenství, ano zní to prazvláštně, ale právě sexuální choutky smíšené s touhou po syrovém mase, jdou ruku v ruce napříč celou stopáží a tvoří velmi intenzivní rovinu, která je zprvu několikrát implicitně předvedena s vrcholícím explicitním závěrem, jenž představuje jednu z nejbizarnějších sexuálních scén. Má hrdinka hlad nebo je jen sexuálně vzrušená? Podobné otázky jsou protkány značnou částí filmu a svým konstantním odmítáním předložit zřetelné odpovědi, skvěle drží pozornost a nutí diváka reinterpretovat předcházející události a vrátit se třeba až k samotnému úvodu prosazující vegetariánství. Závěr snímku společně s postupným odhalováním sesterského a následně rodinného "problému" reflektuje jakousi geneticky vrozenou touhu po svobodě či volnosti a svým metaforickým přednesem pojí všechny prvky v jeden s výsledkem několika možných interpretací a zážitků z filmu.
Raw je tedy velmi netradiční a hlavně bizarní snímek, který rozhodně neosloví apetit každého diváka, přičemž buduje velmi tíživou a zároveň energickou atmosféru s hlavním faktorem v podobě přerodu hrdinky a spoustou zbytečně explicitních scén zaměřující se na brutalitu. Jedná se o stylisticky zajímavý snímek s jednodušší, leč neotřelou narativní linií, téměř výhradně, pro artového diváka.
Raw / Grave
Belgie / Francie, 2016, 99 minut
Komentáře
Okomentovat