Subsvět

Před nějakou dobou jsem zde vydal článek, který se věnoval srovnání filmu Halloween (1978) s jeho remakem (2007). Článek byl koncipován, jako první ze dvou částí, přičemž druhá část se měla věnovat původnímu filmu a jeho přímému pokračování z roku 1981. Jak plynuly týdny a měsíce bylo čím dal jasnější, že náš nejplodnější autor lamps nezůstane se svými nedokončenými články na pokračování sám. Nicméně, při příležitosti nového Halloweenu v kinech, jsem se rozhodl ono pokračování přece jen dopsat. Pouze s malou změnou. Namísto toho, abych se věnoval pokračování z roku 1981, se budu zabývat pouze pokračováním z roku 2018 a samozřejmě jeho vztahem k filmu původnímu. Nabízí se to i proto, že nejnovější halloweenský přírůstek navazuje pouze na první film a veškerá pokračování naprosto ignoruje. Článek může obsahovat spoilery ze všech zmíněných filmů, takže čtěte pouze na vlastní nebezpečí. Jaký vlastně je nový Halloween? Nejnovější příspěvek se může pyšnit vskutku pochvalnými re...

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž, toto přísloví už někdy zřejmě slyšel každý, a spousta z vás jej dost možná použila i ve spojení s filmovými remaky. Není neobvyklé, že se do kin přiřítí předělávka nějaké klasiky a natěšení fanoušci původního filmu jen nechápavě kroutí hlavou, kde se tentokrát stala chyba. Jistě, lze nalézt i případy, kdy remake původní film překonal, ale ty jsou přece jen poměrně ojedinělé. Naposledy jsem si propastného rozdílu mezi prvním filmem a jeho remakem všimnul u filmů Halloween (1978) od Johna Carpentera a Halloween (2007) od Roba Zombieho.

Nazývat Mom and Dad hororem by mohlo být trochu zkreslující. Mnohem více je filmu totiž bližší označení komedie, a to komedie hodně šílená. Všichni rodiče se z ničeho nic snaží zabít své milé ratolesti, přičemž sledujeme čtyřčlennou rodinku s rodiči Nicolasem Cagem a Selmou Blair. Pokud byste čekali nějaké vysvětlení, pátrání po příčině, či něco podobného, nedočkáte se. Film je omezen čistě na řádění rodičů, kteří se snaží ze světa sprovodit následky svých dávných nehod. A naštěstí je to většinou docela slušná sranda.

Většinou nejsem proti, když se britští filmaři rozhodnou rozčeřit hororové vody vlastní návnadou, protože mnohdy dovedou diváka chytit a zalomcovat s ním zručněji než hollywoodská konkurence. Nový příspěvek s názvem The Ritual (2017), premiérově uvedený ve Spojeném království již v říjnu loňského roku, rozhodně stojí za pozornost všem, kteří se podobně jako já nemohou nabažit atmosféry nekonečných lesů a číhajícího neviditelného zla.

Už je to deset dlouhých let a nějakých dvacet dní navrch, co americká kina neočekávaně přepadlo přerostlé ušaté monstrum ve found footage hororu Cloverfield (2008), u nás originálně přejmenovaném na Monstrum . Nenápadný projekt JJ. Abramse se v rukou režisérského šikuly Matta Reevese ( Úsvit planety opic; Válka o planetu opic ) proměnil ve sci-fi událost a ukázal, že příběh nemusí překypovat vizuálními atrakcemi, pokud je promyšleně odvyprávěný a gradující. Nyní přichází jako blesk z čistého nebe už třetí díl, o jehož existenci se většina z nás dozvěděla až díky pravidelné trailerové náloži z letošního Super Bowlu a na který se díky Netflixu můžeme podívat ve vysoké kvalitě z pohodlí našich domovů.

Hned z kraje nového roku do kin vlétl v pořadí již čtvrtý díl série Insidious , který má být podle názvu také dílem posledním, měl by tedy definitivně uzavřít a propojit nedořečené linky či bílá místa fikčního světa, kde o znepřátelená stvoření opravdu není nouze. Jak toto finální rozuzlení dopadlo?

TO bych nikdy nevěřil, že TO Hollywoodu zabere takovou dobu, než TO natočí znovu. Přesně 27 let si fanoušci a obdivovatelé Stephena Kinga, bezpochyby nejlepšího romanopisce současnosti, museli počkat, než továrna na sny zkonstruovala novou verzi jeho pravděpodobně nejslavnější a nejúžasnější knihy. Tedy stejnou dobu, jakou vždy odpočívá ve zdejším fikčním světě strašlivý klaun Pennywise, než znovu rozjede své vražedné řádění a stane se noční můrou pro děti v jinak malebném městečku Derry. Pro děti, jejichž fantazie je činí vysoce zranitelnými a dává zlu šanci přijmout ty nejděsivější představitelné podoby...

Na sklonku měsíce srpna letošního roku nás opustilo další velké jméno amerického filmového průmyslu. Ve věku 74 let zesnul režisér, scénárista a producent Tobe Hooper. Muž, který sice natočil nespočet snímků mizerných až otřesných kvalit, ale přece se nesmazatelně zapsal do filmových éterů hned svým prvním počinem, dnes již bez debat legendárním filmem o buranské rodince se slabostí pro kanibalismus a řádně naostřené motorovky s velmi výmluvným názvem - Texaský masakr motorovou pilou (1974). Před třemi lety snímek oslavil krásnou čtyřicítku a za tu dobu se dočkal slušné řádky seqeuelů či preqeuelů (přičemž další je momentálně za dveřmi a uvedl se již dvěma nadějnými trailery), které se snaží na kultovní úspěch originálu více či méně zdařile navázat. A jelikož je Texaský masakr ikonou exploitation a nezávislého filmu sedmdesátých let a jeho následovníci se vozí na vlně luxusní divácké pozornosti, přišlo mi vhod se nad dosavadním vývojem série trochu pozastavit a všimnout si, v čem ...

Po více než rozporuplně přijímaném Prometheovi (2012) útočí oslizlé monstrum na divákovy nervové závity v rámci prequelu legendární sci-fi série už podruhé, přičemž tentokráte nasliboval režisérský veterán Ridley Scott krví a násilím nahuštěnou hororovou pecku, čímž dopředu vystřelil má očekávání vskutku až do vesmírných výšin a zasloužil se o to, že se Covenant posunul mezi mnou nejočekávanější filmy celého roku, společně s Válkou o planetu opic (2017) a Blade Runner 2049  (2017) . Jestli bylo mé přehnané nadšení na místě, to Vám prozradím rovnou - nebylo.

Jordan Peele si v tomto roce přímo ukázkově plní svůj americký sen. Coby dosavadní komik na youtube a velký fanda hororového žánru, který už se stihl v minulých letech objevit před kamerou v několika televizních seriálech, uvádí do kin svůj celovečerní debut Get Out , rasově provokativní hororovou satiru, která dokázala něco, co se naposledy povedlo jedničce  Paranormal Activity (2007) – vydělat jen v Americe více jak třicetinásobek svého rozpočtu a, čímž tohoto předchůdce značně překonává, stát se nejlépe hodnoceným hororem za posledních třicet let. Pojďme se nyní krátce pozastavit nad tím, z čeho všechny ty kladné ohlasy vlastně vyplývají…

V rámci nezávislé kinematografie není v posledních letech nouze o netradiční artové filmy, lze zmínit například Neon Demon (2016) nebo Švýcarák (2016). Avšak belgicko-francouzské Raw , jenž si u diváka vytváří nálepku nejen filmu netradičního, ale také filmu bizarního, předkládá nezaměnitelný přístup včetně šokujících momentů, surovosti či opravdu těžko popsatelných záběrů definujících hlavní hrdinku Justine. Na důsledky režie třiatřicetileté Julie Ducournau se podíváme v následující recenzi.

V posledních letech stále populární sci-fi žánr vysílá do kin film Život , jenž tasí z rukávu aktuálně žhavé herecké obsazení v podobě Jake Gyllenhaala a Ryana Reynoldse. Název evokuje možnou inteligentní sci-fi s filozofickým přesahem a ohlasy zase mluví o očividné inspiraci kultovním Vetřelcem. Jak je to ale s  Životem doopravdy? Zaslouží si stát po boku kanonických stálic nebo se zařadí do početného sci-fi šedého průměru?