REPORT: KRRR! 2018 očima Subsvěta

Je to tady. Poprvé během naší skromné existence se tým zdejšího tvůrčího uskupení zúčastnil tuzemského filmového festivalu, o němž může nyní vesele podat společný report. Od 13. do 15. dubna 2018 mohli obyvatelé severomoravského města Krnov nejen navštěvovat již třináctý ročník tamního festivalu 70mm snímků, ale především spatřit trojici nenasytných filmových badatelů ve složení lamps, vteco a FilmManiac95 (alias Jakub, Kuba a Petr), kterak svou samotnou přítomností ještě projasňují už tak slunečný a pozitivní průběh celé přátelské akce i všedního života krnovského lidu. Hned na úvod bych přitom jménem mým i mých kolegů rád srdečně poděkoval našemu šoférovi a kamarádovi iamiky, který se stal na ty tři dny v podstatě dalším právoplatným členem našeho hvězdného týmu.

lamps
_______________________________________________________________________________________________________________________

Budeme-li postupovat pěkně od začátku, takřka dvouapůlhodinová cesta z Brna do Krnova probíhala naprosto bez problémů, lemována jen několika středně nebezpečnými výmoly na našich dálnicích a brzdou v podobě blíže neidentifikovaného osobáku, který kodrcavým tempem transportoval na káře chutně vyhlížejícího vepříka na hodně pozdní zabíjačku. Po příjezdu do cílové destinace následovalo značné nadšení, protože sympatický Krnov ihned rozprášil mé obavy, že si v něm, na samých hranicích s bodrými polskými sousedy, budu připadat jako Colin Farrell před deseti lety v Bruggách. Žádná prdel světa, nýbrž krásné a klidné město jako stvořené pro romantický víkend při pivu a několika slavných filmových klasikách. Nadšení vzrostlo jednak po ubytování ve špičkovém penzionu, jednak po obhlédnutí zdejší kultury s omezením na přesné lokalizování nejlepší čepované Plzně a nejvyšší hustoty zalidnění pohlednými krnovskými slečnami (druhý bod nás plně neuspokojil a ukázalo se, že místní krásky už asi dávno padly do objetí erudovanějším cinefilům, zatímco mladé ženy z okolních měst a regionů příliš nenadskakují vzrušením z představy toho, že by měly jet strávit víkend do lůna filmových vědců). No každopádně jsme v pátek kolem druhé hodiny mohli bez větších prodlev dorazit až do samotné Mekky festivalu, do útulného kina Mír, kde jsem si pyšně došel vyzvednout svou první akreditaci, připravenou díky mé anotaci na jeden z letošních promítaných filmů. Následně jsme si všichni docela naivně vyzvedli lístky na úplně všechna představení a radostně očekávali první snímek, nejnovější verzi slavné Vraždy v Orient Expresu (2017) od režiséra Kennetha Branagha. Ještě týž večer následovalo další promítání, konkrétně šlo o legendární historickou fresku Poslední císař (1987) od Bernarda Bertolucciho. V polovině této projekce došlo na námi očekávanou a zároveň obávanou vložku - nikoli půlhodinovou přestávku, ale hromadné vyfocení všech aktuálních návštěvníků na pódiu kina. Očekávané proto, že se jednalo o první veřejný dokument o účasti Subsvěta na populární filmové akci a že fešáci jako my vždy zanechají na podobných fotkách skvělý dojem. Obávané proto, že vteco bohužel ani za 22 let života příliš nevyrostl a lámali jsme si hlavu s tím, jak to udělat, aby byl na fotce ze vzdálenosti větší než pět metrů vůbec vidět. Po chvíli přemýšlení jsme na produktivní vyřešení zanevřeli a napadlo nás, že nevyzvednutím Kuby na ramena alespoň umožníme našim čtenářům hrát na výše přiložené fotce nepříliš zábavnou hru "Najdi vteca".

Všeobjímající únava z nabitého dne nakonec rozhodla za nás, a byť se náš drahý spolubydlící Albert Deimos na bytě nadšeně oháněl omamnými likéry původem ve všech možných východních národech, moudře jsme zamířili do hajan, připraveni na nejdelší, celodenní filmovou štaci. Jinak krásné sobotní ráno nám značně pošramotila hnusná zpráva o úmrtí nejslavnějšího českého filmaře Miloše Formana, jemuž v nejbližší době pravděpodobně věnujeme na našich stránkách náležitý prostor. V 9 ráno jsme každopádně byli přítomni na projekci málo známého dramatu o židovském holocaustu Jménem mých blízkých (1983), od 14:00 jsme zamířili na jeden z nejproslulejších hororů vůbec, na Vymítače ďábla (1973) od Williama Friedkina, a konečně večer ve 20:45 se dostal ke slovu bez debat nejočekávanější snímek letošního ročníku, kultovní válečný majstrštyk Apokalypsa (1979) Francise Forda Coppoly. Mezi jednotlivými představeními jsme měli samozřejmě spoustu času na utužování vztahů s okolím - nabízela se například návštěva rozhledny nad městem, ale my jsme se opět moudře rozhodli poskytnout raději trénink v kině namáhanému pozadí a věnovat se v sedě menší degustaci zdejších potravinových výrobků. Po skončení Apokalypsy jsme měli v plánu vyzvat k návštěvě hospodského zařízení dvojici námi slosovaných filmových vědkyň, jenže celodenní námaha si ve špatnou chvíli začala vybírat svou daň, ve vestibulu nám obě pohledné slečny unikly, a když jsme se je pokoušeli následně dostihnout v ulicích a oslovit za účelem pozvání na sofistikovanou debatu o viděných dílech, náhle začaly zrychlovat a po chvíli, kdy jsme si připadali jako Kevin Hart v Jumanji (2017), nám utekly úplně. V penzionu jsme slušně odmítli Albertovy výzvy k naskočení do alkoholického tripu a završili plodný den soukromou projekcí originálního Texaského masakru motorovou pilou (1974), protože po zhlédnutí Vymítače ďábla jsem nějak došel k závěru, že právě Masakr bych na velkém plátně také někdy s otevřenou náručí uvítal.

iamiky, lamps, FilmManiac95 a vteco

V neděli ráno jsme hodili svých pár švestek do kufru auta, zašli na povinnou plzeňskou výzbroj do restaurace a natěšeně zamířili na nejzábavnější snímek festivalu, Smrtonosnou zbraň 3 (1992). Po skvělém úvodu od Radomíra Kokeše následoval vskutku radostný kino-zážitek a já si po delší době připomněl, jak moc tuhle sérii a její dva hlavní hrdiny miluju. Bohužel jsem se poté nechal přemluvit k účasti na závěrečném promítání ruského katastrofického "trháku" Zával, kde jsem alespoň dohnal lehký spánkový deficit. A ve 4 hodiny už jsme fičeli zpátky směr Brno, dlouho očekávaný Krnov za zády - byl to moc fajn víkend a mně osobně nezbývá než všem doporučit, aby příští rok neotáleli a přidali se k nám. Především pak mladým slečnám a zarputilým feministkám, neboť letos nastala během vyhlašování soutěže o upomínkové předměty skandální situace, když všech pět výherců bylo mužského pohlaví! Zdravím krnováky a před detailnějším rozepsáním dojmů z promítaných snímků předávám slovo mým dvěma drahým kolegům. :))

vteco

_______________________________________________________________________________________________________________________
Kolega lamps většinu našeho putování a programu již podrobně sepsal, tak bych se rád vrhl na takové stručné osobní hodnocení celého krnovského putování. 13. ročník festivalu s ikonickým názvem KRRR! je na mém seznamu navštívených cinefilních akcí novinkou a bohužel jsem dosud nenavštívil festival podobného typu či velikosti, abych jej mohl alespoň potencionálně srovnat. Avšak na festivalech nebo obecně promítáních mimo domovskou destinaci si vždy užívám tu onu neprobádanou atmosféru, jež si kolem sebe vždy vytváří určitou auru nadšení z nových zkušeností a překvapení. Zároveň je radost objevovat zákoutí kina, hledat ideální řadu a místa v sále či se poflakovat po okolí a přesně v těchto aspektech bylo městečko na hranicích s Polskem opravdu krásné, čemuž dopomohlo také slunečné počasí. V blízkém okolí kina Mír, jež festival hostí, se nacházel splav s hospůdkou, který doslova sváděl k odpočinku a debatě o filmovém tématu. Což jsme také udělali, a to i za cenu neúčasti na jednom z filmů. Vraťme se ale zpět do kina. Co mě velmi překvapilo byla úroveň festivalu jako taková. Krásně zpracované brožurky s čtivými anotacemi, bannery s hláškami z vybraných filmů, spousta krásných plakátů nebo dokonce možnost zapůjčit si sluchátka pro tlumočení odborných úvodů do angličtiny, což dává festivalu KRRR! opravdu mezinárodní přesah. Nelze opomenout ani občerstvení, přednášky, předvádění techniky, soutěž či jiné doprovodné programy. O skvělém rautu z prvního dne nebo společném focení před plátnem (viz úvodní fotka) ani nemluvím, to vše opravdu zpříjemňuje samotný průběh a dodává celému festivalu nálepku "parádní dovolená". Primárním cílem byly ale filmy promítané, jak již název festivalu napovídá, ze 70mm kopie. I přesto, že se kvalita některých kopií lišila a buď padala do načervenalého spektra či prokazovala znaky určitého opotřebení, jsem si promítání naprosto užíval, jelikož právě tehdy si uvědomíte, že vlastně sledujete opravdový fyzický film a navíc na obrovském zahnutém plátně se stovkami fanoušků, kteří nekoukají do mobilů, nešustí brambůrkami a ani si neustále nešpitají. Krnov se tak pravděpodobně stane dalším městem, do kterého se budu každý duben s radostí vracet, abych zažil další tři příjemné filmové dny.

FilmManiac95
_______________________________________________________________________________________________________________________
Jako poslední z našeho tria bych si rád dovolil napsat několik řádků z krnovského festivalu, o jehož existenci jsem se dozvěděl teprve minulý rok a až letos se naší skupince podařilo zájezd do pohraničního městečka Krnov zorganizovat. A bylo to vskutku šťastné rozhodnutí, protože tak příjemně prožitý víkend jsem již dlouho nezažil. Samotný krnovský festival, probíhající v kině Mír nabídl pestrou škálu snímků z různých koutů světa, promítaných přímo z filmového pásu, konkrétně 70mm kopií, což bylo po desítkách zažitých projekcí z digitálních promítaček více než potěšující. Nechyběly jak hollywoodské velkofilmy, tak i méně známé kousky z Evropy. Letos byla jasným vrcholem festivalu Coppolova Apokalypsa. Nejnovějším z uvedených filmů byla zatím poslední adaptace románu Vražda v Orient expresu a z těch méně známých snímků se promítalo třeba hořké francouzské drama Jménem mých blízkých nebo ruský film Zával. Co musím na festivalu ocenit je možnost okamžité koupě lístků na všechny filmy bez obavy, že již nebude v sálu volné místo, což je typické třeba pro festival v Karlových Varech, kde musíte o lístky na některá představení většinou doslova bojovat. Další výhodou festivalu v Krnově je velice přátelská atmosféra. Jednotliví návštěvníci se často mezi sebou dobře znají a v takovém kolektivu si lze promítané filmy užít ještě více. Naše čtyřčlenná skupinka obvykle po každé projekci zahájila vášnivou diskusi a sdílela své čerstvé dojmy nad zlatavým mokem v nejbližší hospůdce. Krnovský festival rozhodně má svoje jedinečné kouzlo a všem filmovým fandům, kteří o něm dosud ani neslyšeli, hrdě oznamuji, aby příští rok neotáleli a vyrazili také! Nevíte o co přicházíte. ;)

Promítané filmy
_______________________________________________________________________________________________________________________

Vražda v Orient expresu

Kenneth Branagh, 2017

První snímek, který jsme měli možnost v rámci festivalu v Krnově vidět. Slavný britský herec a režisér Kenneth Branagh se rozhodl adaptovat asi nejslavnější román Agathy Christie o geniálním belgickém detektivovi Herculu Poirotovi, a nutno říct, že si ji vzal pěkně do parády. Oproti předchozím adaptacím, a zvláště pak té první od Sidneyho Lumeta z roku 1974, Branagh původní materiál dosti nekompromisně okořenil o typické prvky současného hollywoodského filmu. Hned ze začátku máme možnost sledovat kouzlo malebného Istanbulu a dalšími krajinami, kterými Orient express projíždí, to vše samozřejmě vytvořené s pomocí vizuálních a zvukových úprav. Režiséru Branaghovi se povedlo do vedlejších rolí obsadit spoustu známých jmen a sám se herecky zhostil hlavní úlohy Hercula Poirota. Oproti svým předchůdcům jej pojal více energičtěji (podobně jako Robert Downey Jr. pojal Sherlocka Holmese). V návalu dialogů se dočkáme i pár akčněji laděných scén. Všechny tyto libůstky, "aktualizující" původní námět současnému diváckému vkusu, však ve výsledku působí jen na efekt, protože hlavní příběhová linie detektivního vyšetřování, včetně závěrečného vypointování nezanechává v divákovi tak hluboký dopad, oproti třeba již zmíněné Lumetově verzi, kde se kladl vyšší důraz na psychologii postav a napětí nebylo nutně vyvoláváno honičkami a přestřelkami. Branaghova adaptace se snaží být adaptací nejlepší, ale ve výsledku je i přes veškeré pozlátko spíše povrchní a plochá.

Scénář: Michael Green

Kamera: Haris Zambarloukos

Hudba: Patrick Doyle

Hrají: Kenneth Branagh, Johnny Depp, Daisy Ridley, Michelle Pfeiffer, Willem Dafoe, Judi Dench, Derek Jacobi, Penélope Cruz, Josh Gad

Autor: FilmManiac95

Poslední císař

Bernardo Bertolucci, 1987

Opulentní styl filmového malíře Bernarda Bertolucciho sám o sobě žadoní o to, aby se promítal na co největším plátně. A jelikož je Poslední císař jeho pravděpodobně nejslavnější a z pohledu hmotných ocenění také nejlepší dílo, jehož působivá vizualizace a nádherný hudební podkres mě zaručeně okouzlily už při dvou projekcích v pohodlí domova, byl jsem na zážitek z promítání na 70mm kopii řádně natěšen. Poníženě sice přiznávám, že ve vtíravém teple kinosálu jsem v druhé polovině snímku chvílemi pospával, ale přesto mohu bez obav chválit a konstatovat, že pokud byste někdy náhodou také měli možnost zhlédnout Posledního císaře na velkém plátně, rozhodně neváhejte. Ona druhá polovina je sice možná až příliš rozvláčná a Bertolucci nevypráví s precizností Davida Leana, ale přece se mu daří vytvářet naprosto pohlcující formální kulisu, v níž je každý záběr jako z umělecké galerie a každý hudební motiv způsobuje příjemné mrazení v zátylku. A jelikož režisér zručně zvládá i balancovat na dvou příběhových liniích a důmyslně mezi nimi přepínat, k opojným audiovizuálním hodům se přidává i inteligentní a hodnotný portrét jedné velké osobnosti (už ne tak historické etapy, která je jen v náčrtech nastíněna). Trochu mi vadila jazyková verze (bylo hodně vtipné sledovat asijské herce a irského velikána, jak si spolu povídají italsky), ale to samozřejmě nic nemění na omamném účinku Bertolucciho výpravy, k níž, jak už jsem uvedl, to velké plátno prostě a jednoduše pasuje.

Scénář: Mark Peploe, Bernardo Bertolucci

Kamera: Vittorio Storaro

Hudba: Rjúiči Sakamoto, David Byrne, Cong Su

Hrají: John Lone, Peter O'Toole, Joan Chen, Victor Wong

Autor: lamps

Jménem mých blízkých

Robert Enrico, 1983

Příběhů o holocaustu a jiných nacistických zvěrstvech nikdy není dost a nyní jsme měli v rámci krnovského festivalu vidět méně známý snímek francouzského režiséra Roberta Enrica z roku 1983, natočený podle skutečných událostí, který pojednává o židovském chlapci Martinu Grayovi, žijícím spolu se svojí rodinou a dalším půl milionem lidí ve stísněném varšavském ghettu pod neustálým nátlakem německých okupantů. Z ghetta je Martin později s celou rodinou deportován do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde byl jako člen Sonderkommanda nucen vykonávat nepředstavitelně ohavné práce. Z tábora se mu zázrakem povede uniknout zpět do Varšavy, kde se přidává k Varšavskému povstání a později se probojovává po boku Rudé armády až do Berlína, aby mohl dokonat svou pomstu. Martinovo utrpení však ani s koncem války zdaleka nekončí. Film na jednu stranu nabízí opravdu děsivě realistický pohled na zrůdnosti, které nacisté během holocaustu prováděli. Především scény z koncentračního tábora jsou pro diváka nezapomenutelné. Poté však film začne stále rychleji přeskakovat z místa na místo, a závěrečná pasáž, která má být tragickým vyvrcholením, působí nuceně a odbytě. Je to škoda, protože jinak je Jménem mých blízkých, minimálně z historického hlediska, rozhodně hodnotný snímek. 

Scénář: Robert Enrico

Kamera: Francois Catonné

Hudba: Maurice Jarre

Hrají: Michael York, Brigitte Fossey, Macha Méril, Jean Bouise

Autor: FilmManiac95

Vymítač ďábla

William Friedkin, 1973

V dějinách celé kinematografie existuje jen velmi málo snímků, které by se dlouhodobě "těšily" takové kontroverzi jako právě Vymítač ďábla. Éra Nového Hollywoodu už sice nebyla zdaleka v plenkách a objevovala se celá řada projektů, které posouvaly pomyslnou hranici toho, co je vlastně ve filmu z hlediska morálky či zobrazování násilí přístupné (namátkou třeba Vysvobození Johna Boormana nebo nechvalně proslulí Růžoví plameňáci od úchyla Johna Waterse). Ale byl to až horor režiséra Williama Friedkina, který bořil tabu a rozdmýchával horečné společenské diskuze, srovnatelné snad jen s uvedením dalšího proslulého "provokatéra", Mechanického pomeranče Stanleyho Kubricka. Friedkin byl během prací na filmu již známým tvůrcem, jehož detektivka Francouzská spojka slavila velký úspěch na oscarovém klání, a Vymítač ďábla se v podstatě už v průběhu natáčení stával kultem, o němž chtěl každý všechno vědět, a hlavně, který chtěl každý rychle vidět. Angažování nezletilé Lindy Blair, režisérovy svérázné výstřelky při natáčení nebo zvěsti o prokletí celého štábu, jenž si zahrává s palčivým náboženským tématem - všechno až příliš lákavé, než aby film neslavil v kinech ohromující finanční úspěch a postupem času se nestal jedním z pěti nejvýdělečnějších snímků sedmdesátých let. Může za to sice vděčit hlavně své okamžité kontroverzní pověsti, kterou zesílily i samotné scény, v nichž dvanáctiletá hlavní hrdinka vykřikuje sprostá slova a masturbuje krucifixem, ale předně by se mělo brát na vědomí, že se jedná o nesmírně kvalitní a vyspělé hororové dílo, což mi projekce v plném kinosálu jen potvrdila. Dostupná kopie pravda nebyla z nejkvalitnějších a nabízela červený obraz, ale k tomuto filmu to paradoxně docela pasovalo a chvílemi možná ještě vystupňovalo jeho hypnotickou a nervózní atmosféru. Exorcista potvrdil své přednosti coby hororu ze staré školy, který nikam nespěchá, důkladně seznamuje diváka s postavami a postupně přiostřuje čím dál více znepokojivými zvraty či záběry. Pořád bych mu sice vytkl, že se strachem umí nejlépe pracovat do chvíle, kdy dochází k delší fyzické konfrontaci s parazitujícím satanem, která už postrádá efekt překvapení a trochu také formální kreativitu, ale přesto jsem na velkém plátně dostal stoprocentně mrazivou delikatesu, která špičkově pracuje s prostředím a osvětlením, je poměrně nepředvídatelná a fantasticky ozvučená. Pokud si chcete Vymítače ďábla opravdu maximálně vychutnat, tak buď doma při zhasnutých světlech a pod peřinou, nebo jako my v kinosálu a po boku s lidmi, kteří celou dobu nekmitají rukou mezi popkornem a ústy.

Scénář: William Peter Blatty

Kamera: Owen Roizman

Hudba: Jack Nitzsche, Hans Werner Henze

Hrají: Ellen Burstyn, Linda Blair, Max von Sydow, Jason Miller, Lee J. Cobb

Autor: lamps

Apokalypsa

Francis Ford Coppola, 1979

Na tento den, 14. 4. 2018, jsem čekal možná celý život. Konečně jsem měl možnost vidět v kině Coppolovu Apokalypsu! Konečně jsem měl možnost pocítit onu hlubokou depresi a pocity beznaděje zprostředkované nikoli skrze televizní obrazovku nebo počítač, ale promítané přímo z filmového pásu na filmové plátno! Už úvodní záběr na prales, který vzápětí začne hořet, doprovázený o nic méně skličující písní The End od The Doors, se mi jako divákovi navždy zaryl pod kůži. Co následuje, se dá stěží popsat slovy a nevím, jestli má cenu se o to pokoušet, protože to se jednoduše musí vidět! Vše, čím si tehdy Coppola, Sheen a všichni zúčastnění, ať už byli před či za kamerou, museli projít, je do filmového pásu otištěno tak dokonale, že se z plátna neustále přenáší na obecenstvo a vytváří tak nezapomenutelnou atmosféru. Červenější obraz, způsobený nižší kvalitou promítané kopie, samotnou kvalitu snímku nijak nesnižuje, naopak násobí divácký zážitek. Až budete mít štěstí a toto mistrovské dílo uvidíte v kině, můžete se pak považovat za "náročné diváky". Tímto ještě jednou srdečně děkuji organizátorům KRRR! 70mm Film Fest Krnov za tuto jedinečnou příležitost a těším se zase za rok! ;)

Scénář: John Milius, Francis Ford Coppola

Kamera: Vittorio Storaro

Hudba: Carmine Coppola, Francis Ford Coppola

Hrají: Martin Sheen, Marlon Brando, Robert Duvall, Dennis Hopper, Laurence Fishburne, Harrison Ford

Autor: FilmManiac95

Smrtonosná zbraň 3

Richard Donner, 1992

Letošní ročník festivalu nabídl velké spektákly a vážné až depresivní filmy. Proto byla třetí Smrtonosná zbraň jedním z našich cílů celého třídenního maratonu parádních filmových kousků, a jelikož jsem jakýmsi nedopatřením tento díl neviděl, těšil jsem se ještě více. Po pravidelném přesouvání se v sále kina dopředu a dopředu, s cílem najít nejideálnější pozici, jsme na akční komediální jízdu Richarda Donnera seděli ve druhé řadě a nutno říct, že to byla dobrá volba. Akční sekvence na obrovském plátně v 70mm kopii vynikly s každým záběrem, obzvláště pak cinefilně ohromující úvodní a závěrečná detonace budov. Co je ale nejpodstatnější a co u filmů podobného typu převyšuje jakkoliv dokonalé technické specifikace, je samotná atmosféra v plném sále zarytých filmových fanoušků užívajících si radost z dobře utracených peněz za lístek, což u komediálního žánru vynikne opravdu nejlépe. Špičkující se Danny Glover a Mel Gibson mne naprosto uchvátili a mnohem rychlejší kadence vtipů a celkově výraznější komediální ráz, než tomu bylo v předchozích dílech, jsem vnímal přirozeněji a k porovnávání s celou sérií jsem se ani neodvážil, čemuž také napomohl, jak již bylo zmíněno, zajímavý a vtipně podaný úvod od Radomíra D. Kokeše. Mexickou vlnu tak nahrazovala vlna smíchu a potlesk při závěrečných titulcích byl naprosto zasloužený. Ač byla po celý festival pozornost upřena na sobotní večer a promítání Apokalypsy, mé zážitky z třináctého KRRR! budou z velké části ukotveny také k Smrtonosné zbrani 3.

Scénář: Jeffrey Boam, Robert Mark Kamen

Kamera: Jan de Bont

Hudba: Michael Kamen, Eric Clapton, David Sanborn

Hrají: Mel Gibson, Danny Glover, Joe Pesci, Rene Russo, Stuart Wilson

Autor: vteco

Zával

Dmitrij Svetozarov, 1986

Na závěr festivalu jsme se po mém ustavičném přemlouvání a vysvětlování, že když už jsme tu, tak by byla hloupost tam nejít, vydali na ruský katastrofický film mapující záplavy v rozestavěných tunelech leningradského metra, které měly za následek nejen poškození samotného metra, ale například i zimní sportovní haly, pád jeřábu či několik sesuvů půdy. O 99 minut později jsem přiznal, že to byla opravdu chyba a měl jsem poslechnout své kolegy, mohl jsem se tak vyhnout usínajícímu lampsovi, jehož hlava neustále padala směrem ke mně. Na druhou stranu, co by to bylo za festival bez nějakého špatného či slabšího filmu. Ale abych pouze nehanil, přece jen jsem si v Závalu něco našel. Hudební a zvukové podkresy, které se linuly z parádně ozvučeného sálu upoutávaly mou pozornost a ač byl samotný příběh poměrně vlažný i přes zajímavou, leč nepříliš zdařilou vložku v podobě několika dokumentaristických záběrů včetně komentáře, který přes prapodivně rušivé střihy vstupoval do fikčního světa, jsem byl v samotném závěru rád, že jsem film viděl právě v kině Mír ze 70mm materiálu a mohl jsem si užít jeho klaustrofobickou atmosféru, což od klaustrofobika zní zvláštně, ale moje záliba v "nepříjemných filmech" byla v tu chvíli silnější. Jako závěrečná tečka nepůsobil Zával příliš dobře, avšak festival absolutně vůbec nenarušil a díky několika zmíněným prvkům byl zajímavým pohledem na katastrofický žánr.

Scénář: Albina Šulgina

Kamera: Sergej Astachov, Alexandr Ustinov

Hudba: Andrej Makarevič

Hrají: Andrej Krasko, Natalja Akimova, Jurij Demič

Autor: vteco

Na závěr bychom za Subsvět.cz rádi poděkovali organizátorům a všem, kteří se podíleli na 13. ročníku KRRR! aneb filmovém festivalu 70mm v Krnově a popřáli hodně zdaru do dalšího ročníku, jelikož nás tam budete mít znovu!

Oficiální web KRRR!