Subsvět

Po více než 10 letech se mnohokrát oceněný režisér Nick Park rozhodl oprášit své křeslo určené pro celovečerní filmy a ke konci roku 2016 začal natáčet projekt, ze kterého po několika měsících vylezl Pračlověk . Opět se samozřejmě jedná o film pod štítkem britského animovaného studia Aardman, které jde ruku v ruce s 59 letým Parkem, již více než 30 let a dosud za svá díla dostávají jedno ocenění za druhým, bude tomu tak i nyní?

Ti z vás, kteří náhodou četli můj poslední článek o Stevenu Spielbergovi , jistě pochopili, že každý další jeho film je pro mne v podstatě svátkem, občas možná i pravými Vánocemi. Zatím se zdá, že neexistuje téma, které by génius s kšiltofkou nedokázal podat pro diváky (pro mě) atraktivně, a ukázat na něm, jak se má zacházet s příběhem, aby bylo jeho rozplétáním dosaženo celistvého katarzního účinku. The Post je prvním snímkem, s nímž vstupuje Spielberg do světa špičkové novinařiny, ale jinak nese mnoho společných prvků z jeho dosavadní tvorby, v čele s tím nejvýraznějším - opět je strašně boží ho sledovat.

Režisér Jan Švankmajer je dnes už legendou a jeho umělecká tvorba díky hojným používáním trikových záběrů a animací nezaměnitelná. V současné době není mezi českými tvůrci snad nikdo s tak osobitým stylem jako právě Švankmajer. Jeho umu si navíc všimli i v zahraničí, čímž se Švankmajerovi podařilo prorazit a získat za svou tvorbu celosvětové uznání. Teď legendární tvůrce přichází s posledním celovečerním filmem. A je to dost namáhavá podívaná.

Steven Spielberg. To jméno představuje ve světě filmu pojem, jakým je pro fotbal Pelé, pro hokej Wayne Gretzky a pro Čechy pivo. Jedinečný tvůrce a geniální vypravěč, jenž se v éře Nového Hollywoodu dostal razantně ke slovu, o které se hlásí i po neuvěřitelných čtyřiceti letech. Jeho Čelisti (1975) jsou oficiálně historicky prvním blockbusterem, tedy snímkem, který na tržbách v kinech či na ziscích z merchandisingu pokořil hranici sta milionů dolarů. Legendární E.T. Mimozemšťan (1982) zase držel celých patnáct let pozici nejvýdělečnějšího filmu všech dob, než mu prvenství uzmul Titanic Jamese Camerona. A konečně, kultovní Jurský park (1993) je dodnes zřejmě nejvíce přelomovým počinem v oblasti vizuálních efektů, když dokonale skloubil skutečné mechanické modely pravěkých oblud s pokrokovou prací procesorů. Ale není to pouze famózně vypadající technická stránka, která činí ze Spielbergových děl milované a kulturně hodnotné klenoty - všechny triky slouží v jeho podání primárně rozvo...

Že je western v podstatě přežitým žánrem, o tom už pěknou řádku let nemohou být větší pochyby. Kina sice čas od času zaplaví sympatické reminiscence jako Vlak do Yumy (2007), Opravdová kuráž (2010), Nespoutaný Django (2012) nebo loňský Brimstone (který do české kinodistribuce bohužel nasazen nebyl), ale jsou to už jenom osamělé výstřely, které diváckou přízeň trefují čím dál méně. Režisér Jared Moshe zkusil své štěstí s komorním příběhem o stárnoucím a nepříliš bystrém pistolníkovi, který se vydává pomstít vraždu svého dlouholetého přítele, ale navzdory více než solidnímu hereckému obsazení díru do světa rozhodně neudělal.

Třetí režijní počin stále mladého Ryana Cooglera, jenž dostal od studia Marvel velkou důvěru po úspěchu jeho debutu Frutivale z roku 2013, který uspěl v Cannes i na Sundance a následně se rozkoukal v Hollywoodském prostředí díky boxerskému spin-offu Creed (2015), přichází s dlouho očekávaným černošským hrdinou - Black Pantherem. V posledních letech hvězdy Marvelu často cestovaly celou galaxií na různé planety a zákoutí vesmíru, tentokrát ale zůstáváme na Zemi, i když lehce odříznuti. 

Guillermo del Toro je rozhodně velmi zajímavý tvůrce. Na jednu stranu působí jako narativní anarchista, který zapojuje do svých příběhů nespočet bizarních a netradičních vzorců, ale ve skutečnosti se jedná o nadaného klasického vypravěče, jenž umí svou sebejistou režii pouze nápaditě okořenit o různé žánrové odkazy a odvážná, pro někoho možná rušivá vizuální řešení. Celkově platí, že každý jeho snímek měl doposud něco do sebe (dokonce i mlácení Kaiju stometrovými roboty v sobě neslo drtivou dávku nostalgie a nadšené úcty k dnes lehce zaprášeným vyprávěcím vzorcům velkých blockbusterů), a nyní nezbývá než uznat, že novinka Tvář vody se hrdě přiřazuje ke Guillermovým vůbec nejkrásnějším a určitě nejprocítěnějším dílům.

Uteklo to jako Forrest Gump. 365 dní, nespočet zhlédnutých filmů, spousta redakčních hádek a dohadů, ale docela málo psaného materiálu, což jsme si statečně omlouvali náročným programem studenta, který ani zdaleka nespočívá pouze ve školních povinnostech. Každopádně náš milovaný Subsvět , založený z poměrně náhlého popudu a autorské jistoty, kterou jsme nabyli po úspěšném ukončení prvního zkouškového období na brněnském Ústavu filmu a audiovizuální kultury , slaví dnes jubilejní první rok existence, poznamenaném v našich očích hlavně spoustou společenských zážitků a lehké kocoviny. Nějaká práce za námi ale přeci jenom také zůstala a tímto znovu děkujeme vám, čtenářům, kteří se o naše myšlenkové a názorové výplody ještě zajímáte, a slibujeme, že do roku druhého vstoupíme coby filmoví recenzenti a amatérští pisálkové pravou nohou a s řádným entuziasmem.

Nazývat Mom and Dad hororem by mohlo být trochu zkreslující. Mnohem více je filmu totiž bližší označení komedie, a to komedie hodně šílená. Všichni rodiče se z ničeho nic snaží zabít své milé ratolesti, přičemž sledujeme čtyřčlennou rodinku s rodiči Nicolasem Cagem a Selmou Blair. Pokud byste čekali nějaké vysvětlení, pátrání po příčině, či něco podobného, nedočkáte se. Film je omezen čistě na řádění rodičů, kteří se snaží ze světa sprovodit následky svých dávných nehod. A naštěstí je to většinou docela slušná sranda.

Většinou nejsem proti, když se britští filmaři rozhodnou rozčeřit hororové vody vlastní návnadou, protože mnohdy dovedou diváka chytit a zalomcovat s ním zručněji než hollywoodská konkurence. Nový příspěvek s názvem The Ritual (2017), premiérově uvedený ve Spojeném království již v říjnu loňského roku, rozhodně stojí za pozornost všem, kteří se podobně jako já nemohou nabažit atmosféry nekonečných lesů a číhajícího neviditelného zla.

Nemalé natěšení mě přepadlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o skromně se tvářícím rodinném dramatu, v němž Owen Wilson a Julia Roberts ztvárňují rodiče vzhledově deformovaného chlapce, vyrovnávajícího se s prvními školními dny v obklopení ostatních "zdravých" dětí. Snímek navíc provázely velice pozitivní ohlasy ze zahraničí (na Rottenech 85% od kritiků a 89% od fanoušků), čímž má očekávání ještě narostla. Inu, opravdu dobrých příběhů o sociálně znevýhodněných jedincích není dle mého soudu nikdy dost. Naskýtá se ale otázka, jestli Wonder takovým silným a zajímavým příběhem disponuje.

Už je to deset dlouhých let a nějakých dvacet dní navrch, co americká kina neočekávaně přepadlo přerostlé ušaté monstrum ve found footage hororu Cloverfield (2008), u nás originálně přejmenovaném na Monstrum . Nenápadný projekt JJ. Abramse se v rukou režisérského šikuly Matta Reevese ( Úsvit planety opic; Válka o planetu opic ) proměnil ve sci-fi událost a ukázal, že příběh nemusí překypovat vizuálními atrakcemi, pokud je promyšleně odvyprávěný a gradující. Nyní přichází jako blesk z čistého nebe už třetí díl, o jehož existenci se většina z nás dozvěděla až díky pravidelné trailerové náloži z letošního Super Bowlu a na který se díky Netflixu můžeme podívat ve vysoké kvalitě z pohodlí našich domovů.