Subsvět

Uplynuly sotva čtyři měsíce od poslední marvelovky, dva a půl roku od poslední týmovky a čtyři roky od druhé sólovky, a vyrýsovaný bůh hromu z bájného Asgardu se vrací na plátna kin v dalším filmu, od dalšího režiséra a s dalšími velkými hereckými jmény. A také evidentně se zcela novými ambicemi a vyprávěcím směrem, který otevřeně vytváří zábavný a takřka parodický ekvivalent k dosavadním příběhům Avengers, kde se s humorem definitivně roztrhl pytel a stylizace vytvářeného světa i ozvláštňující vedení ne úplně klasické zápletky nabývají multižánrových rozměrů, jaké jsme dosud u Marvelu neviděli.

TO bych nikdy nevěřil, že TO Hollywoodu zabere takovou dobu, než TO natočí znovu. Přesně 27 let si fanoušci a obdivovatelé Stephena Kinga, bezpochyby nejlepšího romanopisce současnosti, museli počkat, než továrna na sny zkonstruovala novou verzi jeho pravděpodobně nejslavnější a nejúžasnější knihy. Tedy stejnou dobu, jakou vždy odpočívá ve zdejším fikčním světě strašlivý klaun Pennywise, než znovu rozjede své vražedné řádění a stane se noční můrou pro děti v jinak malebném městečku Derry. Pro děti, jejichž fantazie je činí vysoce zranitelnými a dává zlu šanci přijmout ty nejděsivější představitelné podoby...

Na sklonku měsíce srpna letošního roku nás opustilo další velké jméno amerického filmového průmyslu. Ve věku 74 let zesnul režisér, scénárista a producent Tobe Hooper. Muž, který sice natočil nespočet snímků mizerných až otřesných kvalit, ale přece se nesmazatelně zapsal do filmových éterů hned svým prvním počinem, dnes již bez debat legendárním filmem o buranské rodince se slabostí pro kanibalismus a řádně naostřené motorovky s velmi výmluvným názvem - Texaský masakr motorovou pilou (1974). Před třemi lety snímek oslavil krásnou čtyřicítku a za tu dobu se dočkal slušné řádky seqeuelů či preqeuelů (přičemž další je momentálně za dveřmi a uvedl se již dvěma nadějnými trailery), které se snaží na kultovní úspěch originálu více či méně zdařile navázat. A jelikož je Texaský masakr ikonou exploitation a nezávislého filmu sedmdesátých let a jeho následovníci se vozí na vlně luxusní divácké pozornosti, přišlo mi vhod se nad dosavadním vývojem série trochu pozastavit a všimnout si, v čem ...

Hra o trůny, největší televizní fenomén všech dob, který se velmi rychle stává novou popkulturní baštou střídajíc Pána prstenů či Harryho Pottera , dospěl k závěru své sedmé a zároveň předposlední série. Během sedmi epizod jsem mohli sledovat osudy oblíbených i nenáviděných hrdinů jako Tyrion, Jamie, Cersei a Jon Sníh, kterak se vyrovnávají s dlouho očekávaným příchodem Matky draků Daenerys Targaryen do Západozemí, s neméně trpělivě oddalovanou expanzí děsivého vojska Nočního krále, s touhou po moci a po pomstě či s díly scénáristů, kteří paralelně se zvýšeným objemem finančních odměn a nákladů výživně obměňují charakteristickou tvář celého seriálu a znatelně se přizpůsobují mohutnému nátlaku okolního mediálního světa, jenž chrlí jednu nadšenou fanouškovskou teorii za druhou a strhává Hru o trůny k tomu, aby už nebyla tak ryzí, intelektuální a nepředvídatelná jako v jejím počátku.

V čase, kdy se v kinech prohání už třetí filmová verze Spider-Mana, poprvé zapojeného do MCU (filmového vesmíru Marvelu), mne napadla myšlenka, napsat něco o starších "bratříčcích". Tato myšlenka se později smrskla pouze na Raimiho fantastickou trilogii, jelikož na psaní o pavoučích filmech s Garfieldem nemám sílu. Zároveň se pokusím i o věcné shrnutí nového Spideyho, respektive načrtnutí důvodů, zda a proč má cenu, vydat se do kina.

Po více než rozporuplně přijímaném Prometheovi (2012) útočí oslizlé monstrum na divákovy nervové závity v rámci prequelu legendární sci-fi série už podruhé, přičemž tentokráte nasliboval režisérský veterán Ridley Scott krví a násilím nahuštěnou hororovou pecku, čímž dopředu vystřelil má očekávání vskutku až do vesmírných výšin a zasloužil se o to, že se Covenant posunul mezi mnou nejočekávanější filmy celého roku, společně s Válkou o planetu opic (2017) a Blade Runner 2049  (2017) . Jestli bylo mé přehnané nadšení na místě, to Vám prozradím rovnou - nebylo.

Guy Ritchie patří mezi ty režiséry, v jejichž filmografii se vyloženě špatný film hledá těžko. Není proto divu, že já fanda filmů jako je Podfu(c)k (2000) nebo Sbal prachy a vypadni (1998), byl na Krále Artuše přinejmenším zvědavý. Můj zájem vzrostl ještě o to víc, když jsem zjistil, že by se z Artuše mohla časem vyklubat hexalogie. Jestli však ve vás doutnala stejná očekávání jako ve mně, věřte, že rozhodně nevzplanou. Ne že by byl film vyloženě špatný a že byste se při odchodu z kinosálu museli proklínat, ale na nějaký revoluční snímek to taky nevypadá.

Jordan Peele si v tomto roce přímo ukázkově plní svůj americký sen. Coby dosavadní komik na youtube a velký fanda hororového žánru, který už se stihl v minulých letech objevit před kamerou v několika televizních seriálech, uvádí do kin svůj celovečerní debut Get Out , rasově provokativní hororovou satiru, která dokázala něco, co se naposledy povedlo jedničce  Paranormal Activity (2007) – vydělat jen v Americe více jak třicetinásobek svého rozpočtu a, čímž tohoto předchůdce značně překonává, stát se nejlépe hodnoceným hororem za posledních třicet let. Pojďme se nyní krátce pozastavit nad tím, z čeho všechny ty kladné ohlasy vlastně vyplývají…

Další citelná ztráta včera zasáhla filmový svět. Ve věku 73 let zemřel na následky rakoviny režisér, producent, scénárista a příležitostný herec Jonathan Demme. Tvůrce jednoho z nejvýznamnějších hollywoodských filmů 90. let, legendárního Mlčení jehňátek (1991), sice v poslední době přilnul zejména k producentské činnosti a na úspěch zmíněného trháku nikdy nenavázal, ale přesto je příhodné jeho památku alespoň krátce uctít, byť jen několika větami a zajímavostmi o jeho životě a nejslavnějším filmu, kterým se zapsal do filmových éterů nesmazatelným písmem.

Režisér a scénárista James Gray sice nehraje první filmařskou ligu, ale přece se může pochlubit poměrně kladně přijímanými snímky s Joaquinem Phoenixem jako Noc patří nám (2007) nebo Milenci (2008). Pod producentskou záštitou Brada Pitta se nyní snaží vyprázdnit peněženky návštěvníků kin ambiciózním a náročně vznikajícím projektem o zkoumání nezmapované části amazonského pralesa, které se postupně mění v psychologickou odyseu a pátrání po vlastní nesmrtelnosti. Na "nového Indiana Jonese", jak někteří zdejšímu dobrodruhovi Percy Fawcettovi nesmyslně přezdívají, se nyní podíváme trochu detailněji, neboť si pozornost zaslouží jako málokterý hollywoodský biják za poslední roky...

Studio DreamWorks naposledy vypustilo do světa loňské třetí pokračování hitu Kung Fu Panda (2016) a nyní se pokouší v těžké konkurenci prorazit roztomilým příběhem o batoleti, které není úplně tím, čím se na první pohled zdá. Navzdory lehké infantilnosti námětu a neatraktivitě trailerů se tvůrcům povedlo stvořit velice příjemnou a zábavnou podívanou, která si na vlně filmových odkazů a neskrývaného parodování hollywoodských vyprávěcích postupů rozhodně dokáže své příznivce mezi dětmi i dospělými najít.

Je tomu už sedm let, co se na filmový trh probil poslední příběh krále ruských zápasníků Yuriho Boyky s podtitulem Vykoupení (2010), který ve své době zaznamenal velmi pozitivní ohlas a poměrně suverénně ukázal záda konkurenčním snímkům postaveným na mixu všemožných bojových umění (dokud ho v následujících letech doslova nerozcupovaly dva díly senzačního Zátahu (2011 / 2014)). Letošní volně navazující kapitola s názvem Boyka: Undisputed IV se sice opět do kin nepodívala, ale přece slibovala pro fanoušky téhle nesvázané béčkové série po vzoru staré Van Dammeho školy velké věci. Pojďme si tedy společně přiblížit, proč a jestli vůbec se máme na Yuriho po jeho delší dovolené opět těšit.

Je to již 16 let od doby, kdy jsme dostali první Rychle a zběsile (2001), film, který se rozrostl do neuvěřitelné série, čítající již 8 celovečerních filmů. Neuvěřitelné, jak z hlediska kasovního úspěchu, tak i z hlediska skopičin, které Diesel a jeho parta ve snímcích předvádějí. Od pouličních závodů jsme se postupně propracovali až k atomovým ponorkám a zápletkám, za které by se nemusely stydět ani ty nejpřepálenější bondovky. Musím se přiznat, že sedmý díl jsem v kině prozíval, protože kromě dojemné rozlučky s Paulem Walkerem, jsme dostali přepálený film plný mouder o rodině, který se bere příliš vážně, a proto jsem dalším dílům nevěnoval velkou pozornost. A jak to nakonec dopadlo?

V rámci nezávislé kinematografie není v posledních letech nouze o netradiční artové filmy, lze zmínit například Neon Demon (2016) nebo Švýcarák (2016). Avšak belgicko-francouzské Raw , jenž si u diváka vytváří nálepku nejen filmu netradičního, ale také filmu bizarního, předkládá nezaměnitelný přístup včetně šokujících momentů, surovosti či opravdu těžko popsatelných záběrů definujících hlavní hrdinku Justine. Na důsledky režie třiatřicetileté Julie Ducournau se podíváme v následující recenzi.

2. světová válka - nevyčerpatelné téma plné strachu, utrpení, nenávisti. Je to téma, které pobízí řadu filmařů ke zfilmování silných příběhů nejen z bitevní vřavy. Úkryt v zoo (v originálním znění The Zookeeper's Wife ) od režisérky Niki Caro je velice citlivě odvyprávěný film, který po celou dobu trvání projekce precizně manipuluje s divákovými emocemi. Hutná atmosféra tehdejších hrůz, ve které pochybujeme o sebemenší lidskosti je takřka hmatatelná, napětí stoupá každým pohledem a každým výstřelem je člověk více připoután k sedačce. Toto komorně laděné válečné drama se s klidným srdcem může rovnat svým přístupem k tématu velikánům jako je Schindlerův seznam   (1993) nebo Pianista (2002).

Nový film Agnieszki Holland provází již od premiéry na letošním Berlinale rozpačité odezvy. Režisérka za Pokot sice získala ocenění Stříbrného medvěda, ale ohlasy se rozhodně na této pozitivní vlně nenesou. Mluví se o režijně zvládnutém, ale scenáristicky zpackaném filmu s prázdným příběhem a nulovým tahem na branku. O slepenci žánru nezvládajícím se ukočírovat. Má tedy cenu dát nejnovějšímu přírůstku do filmografie nejznámější polské režisérky šanci? Jednoduchá odpověď: ano. Složitější odpověď: následuje v celé recenzi.

Po delší odmlce se opět hlásíme s cyklem, ve kterém si představujeme chronologicky tvorbu vybraného režiséra. Dnešním článkem budeme pokračovat režisérem Davidem Lynchem a jeho prvním celovečerním snímkem,  Mazací hlavou (1977) . Tedy velmi těžko uchopitelným, interpretačně vrstevnatým, symbolismem protkaným a kontroverzně přijímaným filmem, který Vám zaručeně vymaže hlavu.

Opět další recenze, která nenavazuje na českou kino-distribuci. Každopádně Bokeh mě zaujal již od prvních trailerů a uspokojení se dostavilo i po zhlédnutí celého filmu, a z toho důvodu bych se rád podělil s našimi čtenáři se svými dojmy formou recenze a zároveň se tím pokusil dostat tento vizuálně a tematicky podmanivý film dostat do širšího diváckého povědomí.

Maďarská kinematografie patří bezesporu k tomu nejlepšímu co evropský film nabízí. Není to ovšem výsadou jen posledních let, kdy maďarské snímky vyhrávají ocenění na těch nejprestižnějších filmových festivalech, ale ona kvalita sahá již daleko do minulosti. Jelikož za sebou čerstvě máme absolvování kurzu maďarské kinematografie, získali jsme alespoň malý přehled o jejích silných a slabých stránkách, přičemž ty silné převažují. Maďarské filmy jsou totiž neoddiskutovatelně umělecky zajímavé a stojí za to se s nimi seznámit. My Vám přinášíme deset nejlepších, které byste podle našeho skromného názoru měli zařadit do svého diváckého repertoáru.

Francouzský film s Omarem Sy v hlavní roli vystupující jako komedie se sociálním podtextem? V posledních letech kombinace zaručující nejen vysokou kvalitu či dvouhodinovou lekci libozvučné francouzštiny, ale i spoustu pozitivních hodnocení a spokojených ohlasů. V případě I dva jsou rodina se řeší, jak již název napovídá, téma ustavující rodinné problémy, dále zasahující do nesčetného počtu odvětví v rámci sociálních interakcí. Jak toto skloubení dopadlo?

V posledních letech stále populární sci-fi žánr vysílá do kin film Život , jenž tasí z rukávu aktuálně žhavé herecké obsazení v podobě Jake Gyllenhaala a Ryana Reynoldse. Název evokuje možnou inteligentní sci-fi s filozofickým přesahem a ohlasy zase mluví o očividné inspiraci kultovním Vetřelcem. Jak je to ale s  Životem doopravdy? Zaslouží si stát po boku kanonických stálic nebo se zařadí do početného sci-fi šedého průměru?

Kong: Ostrov lebek zrovna řádí v kinech (recenzi již napsal kolega lamps zde ) a jedná se o druhý film z vesmíru, který bratři Warnerové pomalu, ale jistě budují. Toto makroversum nakopla Godzilla Garetha Edwardse v roce 2014 a po velkém opičákovi bude v roce 2019 pokračovat druhou Godzillou, s podtitulem King of Monsters , přičemž se spolu Kong a Godzilla potkají ve společném filmu Kong vs Godzilla v roce 2020. Toto setkání by však mělo pouze nastartovat spousty a spousty filmů s přerostlými monstry. Tedy pokud půjde vše podle plánu. Jaký ale vlastně mají u Warnerů plán? Tento článek bude nejen zkoumat rozdíly v přístupech mezi dosavadními filmy tohoto vesmíru, z hlediska jejich systému, ale také si posvítí na možné směřování universa z hlediska producentského a z hlediska dlouhodobého plánování.

Proč psát recenzi na film, který absentuje v české kinodistribuci, neoplývá žádnými výraznými oceněnímí a už od jeho představení na festivalech koluje negativní obraz od kritiků (na Rotten Tomatoes aktuálně 34%)? Jednoduše proto, že jsou všechny výše naznačené problémy zcela nepochopitelné a Brimstone si jistě zaslouží dostat se do širšího diváckého povědomí. Podrobnější odpovědi si představíme prostřednictvím následujících řádků.

Vážení čtenáři a ctihodné čtenářky, po mnoha vášnivých debatách zdejšího tvůrčího týmu konečně padla dvě důležitá rozhodnutí. Prvním z nich je, že vedle recenzí na významnější filmové hity a filmografií velkých režisérských osobností budou naše články zahrnovat i populární a neopomenutelnou rubriku TOP 10, jejíž vytváření a s ním související ostré hádky pro nás představují vítanou a zábavnou výzvu, zatímco Vy, čtenáři, můžete při jejich prohlížení třeba narazit na svůj oblíbený film, podněcovat svou mysl k vytváření vlastních žebříčků, kterých zkrátka není nikdy dost, nebo nadávat na naše volby a psát nám do komentářů Vaše rozhněvané názory, které velmi uvítáme a bezpochyby rozšíří naše povědomí o různých oblastech filmového průmyslu, takže příště budete o to více spokojeni.

Stále poměrně mladý režisér Julius Ševčík se pustil do svého třetího celovečerního filmu a vybral si k tomu poměrně ožehavé téma Mnichovské smlouvy v čele s lehce kontroverzní postavou Jana Masaryka. Aby toho nebylo málo, samotný film na sebe upoutal pozornost i rekordním počtem cen či v naší domovině netradiční distribucí. Otázka je jednoduchá. Je Masaryk opravdu tak dobrý, jak hlásí Čeští lvi?

Místo u moře je velmi nenápadné, komorní drama, které bych zřejmě, nebýt Oscarových nominací, nikdy neviděl. To, že si Oscara pro nejlepší film odnesl La La...Moonlight, a nikoliv Místo u moře už samozřejmě víme dlouho, avšak pokud jste snímek neviděli, tak čtěte dál, a dozvíte se, proč stojí za to jej vidět. Vy, co jste film již viděli čtěte také, jelikož stejně, nepochybně nemáte nic lepšího na práci.

Legendární King Kong, právoplatný král nekonečně různorodé filmové džungle, se opět po jedenáctileté odmlce vehementně hlásí o slovo a přízeň blockbusterové fanouškovské základny. Po více než půlročním internetovém procesu postupného navnadění vtrhl do kin bez debat velkolepý audiovizuální počin, který dostál nabušenému obsahu svých strhujících trailerů a TV spotů, i když...

" Hrozná nuda, zbytečná délka, náboženský nesmysly, velký uši Adama Drivera .", to je pouze krátký výčet diváckých plivanců, které bez slitování dopadly na nový snímek Martina Scorseseho. Pokud jste alespoň u jednoho výše zmíněného negativu souhlasně přikyvovali, nebo se kvůli nim vůbec bojíte na tento film podívat, čtete ten správný článek. Ten vám nebude nutit svůj názor, ani vás otcovsky kárat za ten váš, jen se pokusí nabídnout nový úhel pohledu, jakým se dá na Mlčení dívat.

V minulém díle jsme si představili nejranější tvorbu Davida Lynche obsahující 3 krátkometrážní filmy – Six Figures Getting Sick (1966) , Absurd Encounter with Fear  (1967) a The Alphabet (1968). V tom dnešním se zaměříme na dva následující krátkometrážní snímky, a to na The Grandmother (1970) a The Amputee (1974) . První jmenovaný je důležitým milníkem v Lynchově tvorbě, z hlediska postupů a témat, které v pozdějších dílech plně rozvine. The Amputee naproti tomu nemá nikterak komplexně důležitou funkci a funguje spíše jako experiment s divákem a jeho výdrží. Nuže, pusťme se do toho!

Už dlouho nám v  Subsvětě hrdla svírá palčivě neodbytná otázka. Chceme psát texty zaměřené čistě pro diváctvo nebo se chceme za několik let, jakožto erudovaní filmoví vědci, pobavit nad jednoduchostí našich textů a perliček v nich mezi řádky zakomponovaných? Odpovědí může být cyklus, který Vám dnešním článkem představím. Jeho základem je série několika článků, která chronologicky mapuje tvorbu vybraného režiséra, se kterým sympatizujeme a zároveň prostřednictvím tohoto cyklu rozšíříme obzory i našim čtenářům.

Ruth, hlavní hrdinka filmu, má problémy s okolním světem. Je znechucená ignorantstvím a arogancí lidí, kteří si jedou jen na svoje vlastní triko a za nikým se neohlížejí. Tento deprimující stav ještě podchycuje fakt, že se jí jednoho dne někdo vloupe do domu, ukradne notebook a další důležité cennosti. Pomoc policie je v nedohlednu a Ruth tak začíná pátrat na vlastní pěst.

Když byl na počát ku  nového tisíciletí obsazen vysoký Hugh Jackman do role komiksového Wolverina stěží dosahujícího 160 cm, zdálo se to jako špatný tah. O 17 let a 8 filmů později si již nedokážeme ani představit, že by jej ztvárnil někdo jiný, avšak nyní přichází jeho poslední film s šesti adamantiovými drápy a přetěžký úděl v podobě důstojné rozlučky nejen s postavou Wolverina, ale také loučícího se Professora X.

Unikátně vystavěné zločinecké impérium, desítky nelítostně popravených protivníků, zajímavě pojatá umělecká stylizace, svěží akce plná videoherních záběrů a precizně promyšlené choreografie, a samozřejmě Keanu Reeves v jeho zdaleka nejlepší roli od dob kultovního Matrixu (1999) - to vše (a mnohem více) nabízí pokračování senzační žánrové delikatesy John Wick (2014), která před dvěma lety razantně připomněla divákům, že Hollywood je stále schopen vyprodukovat čistokrevný zábavný akčňák ve stylu krále krvavého baletu, hongkongského blázna Johna Woo...

Perský uprchlík Ramin se ocitá v Norsku, ve kterém si chce splnit svůj sen a stát se plnohodnotným norským občanem. Jenomže uprchlické ideály jsou jedna věc a norská realita druhá, tudíž Raminova cesta nebude procházka růžovým sadem. Musí totiž projít řadou testů, lekcí a zkoušek na jejichž konci může být pouze splněný sen či bolestné roztrpčení…