Subsvět

Válka ve Vietnamu. Každý o ní určitě slyšel a téměř každý viděl alespoň jeden hollywoodský snímek, který právě pod toto tematické zastřešení zavítal. A že jich za ta léta vzniklo. Apokalypsa , Lovec jelenů , Četa , Olověná vesta , Údolí stínů a ostatně i Forrest Gump - všechno díla, jejichž zhlédnutí i naprosto nezainteresovaným divákům napoví, že bojovat s partyzánskými žluťásky uprostřed nevlídné džungle bylo pro americké mariňáky peklem na zemi, z něhož si odnesli doživotní psychické následky. Unikátní sedmnáctihodinový dokument s jednoduchým názvem The Vietnam War vám nyní může povědět mnohem, mnohem více.

Před nějakou dobou jsem zde vydal článek, který se věnoval srovnání filmu Halloween (1978) s jeho remakem (2007). Článek byl koncipován, jako první ze dvou částí, přičemž druhá část se měla věnovat původnímu filmu a jeho přímému pokračování z roku 1981. Jak plynuly týdny a měsíce bylo čím dal jasnější, že náš nejplodnější autor lamps nezůstane se svými nedokončenými články na pokračování sám. Nicméně, při příležitosti nového Halloweenu v kinech, jsem se rozhodl ono pokračování přece jen dopsat. Pouze s malou změnou. Namísto toho, abych se věnoval pokračování z roku 1981, se budu zabývat pouze pokračováním z roku 2018 a samozřejmě jeho vztahem k filmu původnímu. Nabízí se to i proto, že nejnovější halloweenský přírůstek navazuje pouze na první film a veškerá pokračování naprosto ignoruje. Článek může obsahovat spoilery ze všech zmíněných filmů, takže čtěte pouze na vlastní nebezpečí. Jaký vlastně je nový Halloween? Nejnovější příspěvek se může pyšnit vskutku pochvalnými re...

Sedm let po chladnokrevném norském masakru, jenž otřásl celým světem, vznikají souběžně hned dva snímky, které se dané události z různých perspektiv věnují. Norský zástupce Utoya 22. juli aplikoval extrémně naturalistický přístup a sledoval dění na samotném ostrově, kde Andres Behring Breivik nelítostně zastřelil 69 nevinných dospívajících, bez střihu a v reálném čase. Předevčírem si pak premiéru na Netflixu odbylo očekávané zpracování od věhlasného režiséra Paula Greengrasse, známého tvůrce zběsile sestříhaných akčních filmů či polodokumentárních dramat dle skutečných událostí. Jak to dopadlo?

Jako pasivnímu uživateli instagramu, na němž má herečka Rachel McAdams slušnou řádku fanouškovských profilů, se mi už dobrého půl roku dostávají k potěše upoutávky, v nichž se kanadská kráska vášnivě líbá s její jmenovkyní Rachel Weisz. Snímek Disobedience , který svedl obě mé velmi oblíbené herečky dohromady, jsem si nemohl nechat ujít. A zklamaný z něj rozhodně nejsem.

Jméno Johna Gottiho náleží do společnosti nejvěhlasnějších gangsterů americké historie. Na vrcholu sil se mohl opájet velkou mocí, bohatstvím a všeobecným respektem ze strany mafie i mnoha obyvatel New Yorku, které si získal svým šarmantním vystupováním a podlézavými činy. Přesto ho nakonec stihl nezávidění hodný osud psance. Jeho bezesporu lákavý životopis nyní inspiroval hollywoodského matadora Johna Travoltu, jenž si zase po několika letech usmyslel, že se chce stůj co stůj vrátit mezi uznávanou hereckou smetánku. Kromě hlavní role zastřešil ambiciózní projekt také jako producent a není pochyb o tom, že výsledné fiasko ho bude hodně bolet.

Filmy, v nichž v hlavní roli figurují velký dům a skupinka zdánlivě obyčejných rezidentů, kteří se postupně proměňují v děsivý protipól ideálních spolubydlících, mám poměrně dost rád. Do téhle skupinky lze zařadit například méně známý, avšak naprosto skvostný horor Davida Cronenberga Červi z roku 1975 nebo koneckonců i legendární Osvícení Stanleyho Kubricka. Mysteriózní novinka Distorted se zaměřuje na oblíbené téma telepatie a kromě lákavého námětu se může pochlubit dvojicí známých a schopných herců v titulních úlohách. To je ale bohužel asi tak všechno, co na ní stojí za zmínku...

Filmy tak milujeme a uznáváme proto, že jsou schopny nést inspirativní morální poselství a proměňovat problémy všedního dne v niterný záblesk opouštěné reality. Některé nás mohou naučit historii, jiné burcují naše sebevědomí, další mohou dokonce probouzet city, která nám ve skutečném životě třeba schází. Ale k obdivování pořád zůstává a pro někoho i vystupuje také jejich formální stránka, skrze níž filmaři nechávají své myšlenky promlouvat a přenášet na vnímavého diváka. A zřejmě nejdůležitější formální složkou je samozřejmě práce s kamerou, která celý ten spektákl snímá a zprostředkovává obrazy - tedy to, čemu se tenhle cyklus bude snažit alespoň trochu zajímavě věnovat.

Snímek Hastrman  se pokouší být dalším českým filmem, který se chce vymanit z mantinelů současné tuzemské produkce. Tuto domněnku potvrdily povedené upoutávky, které navnadily na ponurý a tajemný příběh, odehrávající se uprostřed neokoukaného prostředí české panenské přírody. To bohatě stačilo k přesvědčení zajít si na tento nový kousek s velkou nadějí do kina. Bohužel, jak to tak už u českých filmů bývá, samotný film nedostál svým očekáváním. Proč?

Je to tady. Poprvé během naší skromné existence se tým zdejšího tvůrčího uskupení zúčastnil tuzemského filmového festivalu, o němž může nyní vesele podat společný report. Od 13. do 15. dubna 2018 mohli obyvatelé severomoravského města Krnov nejen navštěvovat již třináctý ročník tamního festivalu 70mm snímků, ale především spatřit trojici nenasytných filmových badatelů ve složení lamps , vteco a FilmManiac95 (alias Jakub, Kuba a Petr), kterak svou samotnou přítomností ještě projasňují už tak slunečný a pozitivní průběh celé přátelské akce i všedního života krnovského lidu. Hned na úvod bych přitom jménem mým i mých kolegů rád srdečně poděkoval našemu šoférovi a kamarádovi iamiky , který se stal na ty tři dny v podstatě dalším právoplatným členem našeho hvězdného týmu.

Milovaný režisér Steven Spielberg je díky své filmové tvorbě v podstatě sám synonymem zámořské popkultury. Na jeho dobrodružných skvostech jsem stejně jako miliony dalších diváků šťastně vyrůstal, a když jsem poprvé uviděl upoutávku na epickou scifárnu Ready Player One , tedy na adaptaci románu založeného kompletně na popkulturních odkazech a vzorcích, začal jsem horečně odpočítávat dny do premiéry. Nepochyboval jsem ani v nejmenším o tom, že pokud má někdo skloubit tuny filmových a videoherních referencí do příběhu, který chytne za pačesy jak audiovizuálně, tak i po dějové stránce, je to právě neomylný Spielberg.

Po spoustě nezdarů, které měly původ jak v podobě vlastní produkce, tak v poslední době i při odkoupení práv na vybrané projekty, se úroveň celovečerních filmů s logem Netflixu pokusil vyzdvihnout britský režisér a scénárista Alex Garland, který má za sebou debut s názvem Ex Machina (2014). Před několika měsíci se tak vzhledem k slabším testovacím projekcím a předpokladu mizivého zisku v kinech, proslýchalo o prodeji práv na film Annihilation , dle stejnojmenné literární předlohy. Tak se nakonec i opravdu stalo a nové sci-fi se 12. března prezentovalo i s Natalie Portman na filmotéce amerického streamovacího giganta.

O společnosti Netflix bylo poslední dobou napsáno opravdu hodně a dá se předpokládat, že její fanouškovský potenciál ještě poroste. Internetový gigant chrlí jeden zajímavý projekt za druhým a za jistých okolností se může v blízké budoucnosti stát nebezpečným soupeřem pro kinaře, kteří budou sice vždy nabízet kvalitnější zvukový i obrazový zážitek, ale pohodlnost řady konzumních diváků, jež si mohou pustit výrobek Netflixu pěkně a levně v obýváku, dost možná rozhodne. Ty jisté okolnosti konkrétně znamenají, že výrobky musí být kvalitní a koukatelné - u seriálů se to společnosti bezesporu daří, ale na filmového Občana Kanea se zatím jen toužebně čeká. A nejnovější The Outsider na tom v žádném případě nic nezmění.

Existuje jen málo televizních fenoménů, které by se těšily takové celosvětové popularitě. Svérázná žlutá rodinka, která se zrodila v hlavě Matta Groeninga někdy v polovině osmdesátých let, si zásluhou často kousavého, ale vždy přístupného humoru získala za více jak třicet let miliony fanoušků z řad obyčejných diváků i slavných celebrit, kteří považují za čest, mohou-li si v seriálu střihnout vlastní cameo roli. Simpsonovi zkrátka představují pomyslný kulturní emblém značné části západní společnosti, a není proto divu, že tvůrci se s nimi nehodlají jen tak rozloučit - a to i přesto, že důvodů k zaslouženému žlutému důchodu poslední dobou hodně přibývá.

Hokej a Česká republika se spolu pojí stejně jako lamps a pivo, už od nepaměti se považujeme za hokejový národ, jenž se může chlubit nesčetným množstvím světových úspěchů, ale pokud se kohokoliv zeptáte, který úspěch je nejcennější, zaručeně vám odpoví vítězství na 18. Zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Turnaji bylo přezdíváno turnaj století, protože na něm mohli poprvé v historii nastoupit hráči z nejprestižnější ligy, NHL, tudíž země jako je Kanada, Spojené státy americké, Rusko, Švédsko a v neposlední řadě také Česko mohlo nasadit opravdu tu nejlepší hráčskou kapacitu, kterou zrovna mělo k dispozici. O tomto turnaji bylo natočeno nemalé množství dokumentárních snímků oslavující zlaté hochy, a tudíž se může zdát, že tohle téma už je dávno vyčerpané, ale mladý režisér Ondřej Hudeček se nebál a dokázal natočit film s mezinárodním dosahem.

Velká herecká jména se sešla v očekávané ujeté komedii, která si bere na paškál řadu populárních krimithrillerů devadesátých let a snaží se ukázat, že i naháněná s nebezpečnými gangstery může být nenásilně k popukání. Na rozdíl od Michaela Douglase během jeho slavné Hry (1997), tady totiž nikdo nebere nastalou situaci příliš vážně. A jestli si samotný film zaslouží, aby ho brali vážně diváci, nad tím se stručně pozastavíme.

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž, toto přísloví už někdy zřejmě slyšel každý, a spousta z vás jej dost možná použila i ve spojení s filmovými remaky. Není neobvyklé, že se do kin přiřítí předělávka nějaké klasiky a natěšení fanoušci původního filmu jen nechápavě kroutí hlavou, kde se tentokrát stala chyba. Jistě, lze nalézt i případy, kdy remake původní film překonal, ale ty jsou přece jen poměrně ojedinělé. Naposledy jsem si propastného rozdílu mezi prvním filmem a jeho remakem všimnul u filmů Halloween (1978) od Johna Carpentera a Halloween (2007) od Roba Zombieho.

Po více než 10 letech se mnohokrát oceněný režisér Nick Park rozhodl oprášit své křeslo určené pro celovečerní filmy a ke konci roku 2016 začal natáčet projekt, ze kterého po několika měsících vylezl Pračlověk . Opět se samozřejmě jedná o film pod štítkem britského animovaného studia Aardman, které jde ruku v ruce s 59 letým Parkem, již více než 30 let a dosud za svá díla dostávají jedno ocenění za druhým, bude tomu tak i nyní?

Ti z vás, kteří náhodou četli můj poslední článek o Stevenu Spielbergovi , jistě pochopili, že každý další jeho film je pro mne v podstatě svátkem, občas možná i pravými Vánocemi. Zatím se zdá, že neexistuje téma, které by génius s kšiltofkou nedokázal podat pro diváky (pro mě) atraktivně, a ukázat na něm, jak se má zacházet s příběhem, aby bylo jeho rozplétáním dosaženo celistvého katarzního účinku. The Post je prvním snímkem, s nímž vstupuje Spielberg do světa špičkové novinařiny, ale jinak nese mnoho společných prvků z jeho dosavadní tvorby, v čele s tím nejvýraznějším - opět je strašně boží ho sledovat.

Režisér Jan Švankmajer je dnes už legendou a jeho umělecká tvorba díky hojným používáním trikových záběrů a animací nezaměnitelná. V současné době není mezi českými tvůrci snad nikdo s tak osobitým stylem jako právě Švankmajer. Jeho umu si navíc všimli i v zahraničí, čímž se Švankmajerovi podařilo prorazit a získat za svou tvorbu celosvětové uznání. Teď legendární tvůrce přichází s posledním celovečerním filmem. A je to dost namáhavá podívaná.

Steven Spielberg. To jméno představuje ve světě filmu pojem, jakým je pro fotbal Pelé, pro hokej Wayne Gretzky a pro Čechy pivo. Jedinečný tvůrce a geniální vypravěč, jenž se v éře Nového Hollywoodu dostal razantně ke slovu, o které se hlásí i po neuvěřitelných čtyřiceti letech. Jeho Čelisti (1975) jsou oficiálně historicky prvním blockbusterem, tedy snímkem, který na tržbách v kinech či na ziscích z merchandisingu pokořil hranici sta milionů dolarů. Legendární E.T. Mimozemšťan (1982) zase držel celých patnáct let pozici nejvýdělečnějšího filmu všech dob, než mu prvenství uzmul Titanic Jamese Camerona. A konečně, kultovní Jurský park (1993) je dodnes zřejmě nejvíce přelomovým počinem v oblasti vizuálních efektů, když dokonale skloubil skutečné mechanické modely pravěkých oblud s pokrokovou prací procesorů. Ale není to pouze famózně vypadající technická stránka, která činí ze Spielbergových děl milované a kulturně hodnotné klenoty - všechny triky slouží v jeho podání primárně rozvo...

Že je western v podstatě přežitým žánrem, o tom už pěknou řádku let nemohou být větší pochyby. Kina sice čas od času zaplaví sympatické reminiscence jako Vlak do Yumy (2007), Opravdová kuráž (2010), Nespoutaný Django (2012) nebo loňský Brimstone (který do české kinodistribuce bohužel nasazen nebyl), ale jsou to už jenom osamělé výstřely, které diváckou přízeň trefují čím dál méně. Režisér Jared Moshe zkusil své štěstí s komorním příběhem o stárnoucím a nepříliš bystrém pistolníkovi, který se vydává pomstít vraždu svého dlouholetého přítele, ale navzdory více než solidnímu hereckému obsazení díru do světa rozhodně neudělal.

Třetí režijní počin stále mladého Ryana Cooglera, jenž dostal od studia Marvel velkou důvěru po úspěchu jeho debutu Frutivale z roku 2013, který uspěl v Cannes i na Sundance a následně se rozkoukal v Hollywoodském prostředí díky boxerskému spin-offu Creed (2015), přichází s dlouho očekávaným černošským hrdinou - Black Pantherem. V posledních letech hvězdy Marvelu často cestovaly celou galaxií na různé planety a zákoutí vesmíru, tentokrát ale zůstáváme na Zemi, i když lehce odříznuti. 

Guillermo del Toro je rozhodně velmi zajímavý tvůrce. Na jednu stranu působí jako narativní anarchista, který zapojuje do svých příběhů nespočet bizarních a netradičních vzorců, ale ve skutečnosti se jedná o nadaného klasického vypravěče, jenž umí svou sebejistou režii pouze nápaditě okořenit o různé žánrové odkazy a odvážná, pro někoho možná rušivá vizuální řešení. Celkově platí, že každý jeho snímek měl doposud něco do sebe (dokonce i mlácení Kaiju stometrovými roboty v sobě neslo drtivou dávku nostalgie a nadšené úcty k dnes lehce zaprášeným vyprávěcím vzorcům velkých blockbusterů), a nyní nezbývá než uznat, že novinka Tvář vody se hrdě přiřazuje ke Guillermovým vůbec nejkrásnějším a určitě nejprocítěnějším dílům.

Uteklo to jako Forrest Gump. 365 dní, nespočet zhlédnutých filmů, spousta redakčních hádek a dohadů, ale docela málo psaného materiálu, což jsme si statečně omlouvali náročným programem studenta, který ani zdaleka nespočívá pouze ve školních povinnostech. Každopádně náš milovaný Subsvět , založený z poměrně náhlého popudu a autorské jistoty, kterou jsme nabyli po úspěšném ukončení prvního zkouškového období na brněnském Ústavu filmu a audiovizuální kultury , slaví dnes jubilejní první rok existence, poznamenaném v našich očích hlavně spoustou společenských zážitků a lehké kocoviny. Nějaká práce za námi ale přeci jenom také zůstala a tímto znovu děkujeme vám, čtenářům, kteří se o naše myšlenkové a názorové výplody ještě zajímáte, a slibujeme, že do roku druhého vstoupíme coby filmoví recenzenti a amatérští pisálkové pravou nohou a s řádným entuziasmem.

Nazývat Mom and Dad hororem by mohlo být trochu zkreslující. Mnohem více je filmu totiž bližší označení komedie, a to komedie hodně šílená. Všichni rodiče se z ničeho nic snaží zabít své milé ratolesti, přičemž sledujeme čtyřčlennou rodinku s rodiči Nicolasem Cagem a Selmou Blair. Pokud byste čekali nějaké vysvětlení, pátrání po příčině, či něco podobného, nedočkáte se. Film je omezen čistě na řádění rodičů, kteří se snaží ze světa sprovodit následky svých dávných nehod. A naštěstí je to většinou docela slušná sranda.

Většinou nejsem proti, když se britští filmaři rozhodnou rozčeřit hororové vody vlastní návnadou, protože mnohdy dovedou diváka chytit a zalomcovat s ním zručněji než hollywoodská konkurence. Nový příspěvek s názvem The Ritual (2017), premiérově uvedený ve Spojeném království již v říjnu loňského roku, rozhodně stojí za pozornost všem, kteří se podobně jako já nemohou nabažit atmosféry nekonečných lesů a číhajícího neviditelného zla.

Nemalé natěšení mě přepadlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o skromně se tvářícím rodinném dramatu, v němž Owen Wilson a Julia Roberts ztvárňují rodiče vzhledově deformovaného chlapce, vyrovnávajícího se s prvními školními dny v obklopení ostatních "zdravých" dětí. Snímek navíc provázely velice pozitivní ohlasy ze zahraničí (na Rottenech 85% od kritiků a 89% od fanoušků), čímž má očekávání ještě narostla. Inu, opravdu dobrých příběhů o sociálně znevýhodněných jedincích není dle mého soudu nikdy dost. Naskýtá se ale otázka, jestli Wonder takovým silným a zajímavým příběhem disponuje.

Už je to deset dlouhých let a nějakých dvacet dní navrch, co americká kina neočekávaně přepadlo přerostlé ušaté monstrum ve found footage hororu Cloverfield (2008), u nás originálně přejmenovaném na Monstrum . Nenápadný projekt JJ. Abramse se v rukou režisérského šikuly Matta Reevese ( Úsvit planety opic; Válka o planetu opic ) proměnil ve sci-fi událost a ukázal, že příběh nemusí překypovat vizuálními atrakcemi, pokud je promyšleně odvyprávěný a gradující. Nyní přichází jako blesk z čistého nebe už třetí díl, o jehož existenci se většina z nás dozvěděla až díky pravidelné trailerové náloži z letošního Super Bowlu a na který se díky Netflixu můžeme podívat ve vysoké kvalitě z pohodlí našich domovů.

Už v době, kdy jsem před nějakými šesti lety poprvé zhlédnul černohumornou britskou nádheru V Bruggách (2008), jsem si jméno Martina McDonagha tučně vyznačil do kolonky tvůrců, jejichž další projekty bedlivě očekávám. Následující snímek Sedm psychopatů (2012) sice nezanechal až tak žhavé dojmy, ale přesto ukázal precizní práci s vyprávěním či vývojem postav, která je McDonaghovi, mimo jiné špičkovému dramatikovi a spisovateli, zkrátka a dobře vlastní. Příští týden do našich kin přihopsá jeho třetí celovečerní zářez, který se špetkou coenovské poetiky a překvapivě melancholickým humorem sleduje boj rozervané matky Frances McDormand s policejní institucí a vlastním přesvědčením o životní spravedlnosti. A nehodlám nijak chodit kolem horké kaše - Tři billboardy kousek za Ebbingem jsou veliká pecka.

Hollywood, kolébka nepřeberného množství velkých jmen a filmů, k čemuž nyní můžeme doplnit i velkých témat. Minulý rok to byl především diskurz o rasismu, letošní rok se ponese na vlnách diskriminace žen, všemožných napadení, sexuální útoků a tak dále. Tudíž se můžeme těšit na role silných žen, které se snaží vydobýt si svoje právoplatné postavení na tomto světe. Hned z kraje roku se na pultech kin objevil snímek Velká Hra , režisérský debut Aarona Sorkina, rozeného scénáristy, jenž je znám svou prací s herci a nekompromisním stylem vyprávění, které nás nenechá neustálým přívalem informací ani na jediný moment oddechnout.

The Room (2003). Neopakovatelné filmové dílo, které podle všeho dalece přesáhne životní odkaz svého tvůrce. Když ho zazobaný podivín polského původu Tommy Wiseau začal po přelomu tisíciletí s neuvěřitelným entuziasmem a nulovými zkušenostmi křísit, ani tak naivně ambiciózní člověk jako on nemohl tušit, že stojí u zrodu kultovního počinu, který si pro své formální a příběhové nekvality vysloužil nálepku "nejlepšího nejhoršího filmu" a který od své premiéry nechtěně baví tisíce přiopilých a zapálených fanoušků. Jedním z takových fandů je naštěstí i James Franco, jenž se rozhodl širší okolnosti kolem realizace celého projektu převyprávět v netradiční autobiografické komedii, kde si dle mého každý najde to svoje...

Ačkoliv nemám s filmografií Woodyho Allena příliš velké zkušenosti, dovolím si vyjádřit se k prozatím poslednímu filmu slavného dvaaosmdesátiletého režiséra. Kolo zázraků aktuálně trochu jako šedá myš proplouvá českými kiny. Stojí za pozornost nebo ho můžete nechat s klidným srdcem vyšumět?

Hned z kraje nového roku do kin vlétl v pořadí již čtvrtý díl série Insidious , který má být podle názvu také dílem posledním, měl by tedy definitivně uzavřít a propojit nedořečené linky či bílá místa fikčního světa, kde o znepřátelená stvoření opravdu není nouze. Jak toto finální rozuzlení dopadlo?

Filmů o palčivém tématu terorismu bylo v posledních letech natočeno jak sexuálních obětí Kevina Spaceyho, přičemž ty nejznámější se většinou točí kolem zarostlých Arabášů na jedné straně a pomstychtivých amerických vlastenců na straně druhé. Režisér z rodu tureckých přistěhovalců Fatih Akim nyní přichází s alternativní verzí, v níž jsou turečtí přistěhovalci vnímáni jako nevinné oběti zautomatizovaného statutu a šílených zastánců zpátečnických ideologií.

Vážení a milí čtenáři, ze všeho nejdříve bych rád jménem mým i Subsvěta  udělal dvě věci. Jednak Vám všem, kteří jste ochotni naše příspěvky ještě číst, srdečně přejeme co možná nejúspěšnější vstup do roku 2018 - do roku ve znamení zimních olympijských her, mistrovství světa ve fotbale, prezidentských voleb a dalších maličkostí, které budou doprovázet příval nových filmů, při jejichž sledování budeme zas a znovu utíkat od nudné reality a v případě našeho blogu i nekonečně debatovat o kvalitě a různě se vymlouvat na naší lenost a neschopnost přidávat recenze pravidelně. A vypadá to, že se opravdu máme na co těšit! V prvním čtvrtletí hned dva zářezy Stevena Spielberga, oscarová konverzačka The Post a popkulturní blockbusterová bašta Ready Player One , nebo novinky Ridleyho Scotta ( Všechny prachy světa ), Martina McDonagha ( Tři billboardy kousek za Ebbingem ), Guillerma del Tora ( Tvář vody ) a Paula Thomase Andersona ( Nit z přízraků ). Jistě nezklame Marvel, který vyrukuje ...